Zubaři se obejdou i bez vrtačky. V řadě případů by to šlo, ale museli by sami chtít
Podle studie australských zubařů si překvapivě velké množství aktivních stomatologických zákroků nežádá okamžitý zákrok a vrtání. S kazy se lze vypořádat i jinak. Tak proč tak rádi zubaři vrtají?
Zubaři a třeba majitelé pohřebních ústavů mají hodně společného. Obojí je úctyhodná a pro společnost nezbytná profese, ale lidé se od nich i tak raději drží dál. Jejich služby nevyhledáváme, pokud nemusíme. Ostatně, na hřbitov většina z nás chodí stejně často, jako na preventivní prohlídky. Za neblahou reputací zubařů pak stojí to, že výkon jejich profese má většina z nás spjatý s prožitkem bolesti. I když nás zuby bolí a oni nás té bolesti zbavují, většinou to dost intenzivně procítíme. A všechno to dloubání, vrtání. Brrr. Prostě nepříjemnost.
Vrtání a plomby? Invazivní i zbytečné
Jak ale upozorňuje Wendell Evans, profesionál stomatologie a současně profesor zubní medicíny na univerzitě v Sydney, právě to vrtání a instalace plomb je věcí, kterou spousta zubařů provádí příliš automaticky a bez rozmyslu. A zbytečně. Ne vždy je prý třeba nastoupit proti kazu s tím odporně ostrým a pištícím nástrojem v ruce. Proč? Rozhodující argument hledal v sedm let trvajícím výzkumu, zaměřeném na orální epidemiologii. Výsledek? Polovina případů kazů jde řešit jinak.
Zubní kaz nespěchá
„Tamhle nahoře vidím kaz,“ je větou, kterou nikdo neslyší rád. Protože nepotřebujete křišťálovou kouli, abyste viděli do budoucnosti. Kaz přijde vyvrtat, a na jeho místo přijde výplň. Jasný. A s touhle zavedenou praxí Evans zásadně nesouhlasí. Zubní kaz totiž není žádný rychlík, a k plnému rozvinutí potřebuje spoustu času. V průměru mu trvá čtyři až osm let, než se skutečně prohlodá sklovinou až k dentinu, jádru zubu.
Jde to i jednoduše
Takže počínající kaz, kterého si zubař včas všimne, dokáže zlikvidovat ještě „na povrchu“ zubu. Třeba koncentrovaným lakem s fluorem. A ten kaz, který se ještě nezažral dovnitř, dokáže elegantně vyleptat do ztracena. Bez vrtání.
Což je strategie, která se dá úspěšně aplikovat na drtivou většinu kazů. Terapie je nenáročná a účinná. Pochopitelně, že když už se jednou kaz dostane za ochrannou bariéru skloviny, to bez vrtání nepůjde. Jen ale nemusíme invazivní kalibr vrtačky nasazovat pokaždé, když je něco trochu v nepořádku. Záleží také na vaší zubní hygieně a tom, jak často zubaře navštěvujete, protože prevence je k nezaplacení. Včasná aplikace ochranného antibakteriálního nátěru je rozhodující.
Za vším hledejte peníze…
Zpráva o tom, jak se návštěva u zubaře může obejít bez vrtačky, zní fantasticky. A nabízí se pochopitelně otázka, proč si tak dnes nepočínají všichni praktičtí zubaři. V odpovědi je třeba podívat se na celou ekonomiku zubní péče a stomatologie. Jak byste asi řešili s pojišťovnou, že to profesionální vybavení ordinace za miliony vlastně potřebujete? Jak byste rozepsali náklady na svůj zákrok, když by vám stačil štěteček a trocha laku?
Práce je prostě baví!
Proti novince se staví výrobci specializovaného stomatologického vybavení, a vlastně i sami zubaři. Příliš jednoduchá práce je totiž zbytečně levná. V případě zavedení těchto nových metod by byl potřeba jen zlomek „zubních chirurgů“ s vrtačkami, zbytek by si vystačil s málem. Dost by to deklasovalo jejich vzdělání i profesionalitu. Je to trochu podobné chirurgům z konce 19. století, kteří prostě rádi řezali. Zubaři zase rádi vrtají. I když by se spousta zákroků bez vrtačky obešla.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: