Ženy touží po rodině. Chlapi se dětí bojí! Kolik jich skutečně chtějí?

Pravda je taková, že při medvědí podpoře, kterou v dnešní době náš stát poskytuje mladým manželstvím, se na finančně trnitou cestu rozsáhlé rodiny vydají jen opravdu dobrodružné typy, které podědily dostatečně velký dům.

Socialistický model nefunguje

My obyčejní smrtelníci většinou pocházíme z rodin se dvěma dětmi; navíc se společnost mění celkově a mladší ročníky zničehonic zjišťují, že nikam spěchat nemusí a že zavedený socialistický model: „ve dvaceti na radnici a ve dvaadvaceti do porodnice“ už dávno není platný. S přechodem na tržní ekonomiku se změnil i domácí život. To se nyní odráží na nízké porodnosti… ale to je na úplně jiné a poměrně smutné vyprávění.

Muži vs. děti

Muži přirozeně zaujímají k dětem diametrálně odlišný postoj než ženy. Je to jako v té anekdotě.

Žena: Matka nejenže zná jménem všechny své děti. Ale také ví, kde v domě se každé v daném okamžiku nachází.

Muž: Má pocit, že se v domácnosti tu a tam pohybují podivní malí cizinci. Muž necítí potřebu šišlat na řvoucí uzlíček, aby ho utišil; od toho tu přece jsou dveře z ložnice do obývacího pokoje, které se zavřou, aby ho křik nerušil při sledování fotbalového mače. Muži všeobecně mají za to, že pokud přežili dětství oni, dokáže to každý.

Muži byli vždycky líní plodit děti a sobci

Pravda je ovšem taková, že muži byli líní už odedávna a nyní jsou nejspíš ještě línější – alespoň co se plození dětí týká. Málokterý muž se ráno probudí a řekne si: „Tak, dneska si uděláme miminko!“ Daleko spíš si řekne: „Až splatíme jednu hypotéku a pořídíme si myčku, mohli bychom se rozhodnout, jestli si koupíme na splátky auto, nebo jestli si pořídíme miminko.“

A pak se s manželkou daleko spíš rozhodne pro to auto, protože doba je nejistá a na dítě je vždycky času dost, no však se mámo podívej na zprávy, do takového světa může rodit děti jen opravdový šílenec. A ruku na srdce – všichni muži jsou ješitní a sobečtí. Dokud je manželství bezdětné, věnuje se žena jen jim, miluje jen je a oni mohou v podstatě dělat cokoli je baví.

A bude mi chodit pro pivo!

Ale jednoho dne přece jen přichází okamžik, kdy si většina mužů pomyslí, že by nějaké to dítě neuškodilo. Ne snad proto, že by – podobně jako ženy, toužící po holčičce, kterou by mohly rozmazlovat – potřebovali někoho, kdo by jim v garáži podával klíče šestnáctky nebo kdo by o víkendu sekal trávník kolem domu.

Muži daleko víc potřebují zástěrku: někoho, komu by mohli koupit elektrický vláček, a pak si s ním hráli sami. Ženy hledají ve svých dětech bytost, kterou by mohly vychovávat a o kterou by se mohly starat. Muži potřebují člověka, který by se s nimi kamarádil a přitom je nekritizoval; když to bude holčička, tím líp – ty mají daleko raději tatínky, zatímco kluci víc přilnou k mámě.

Chlapi se malých dětí bojí!

Málokterý otec to přizná, ale muži se těch úplně nejmenších dětí vlastně bojí. Je to takové malé nic, většinu času to buď křičí, pije nebo spí. Muži jsou tím zmatení. Od narození jsou děti závislé na matce a vnímají vlastně jen ji. Ten druhý velký stín je pro ně v podstatě překážka, se kterou se musí dělit o úžasná maminčina ňadra.

Situace se postupně mění zhruba někdy po šesti měsících, kdy si miminko uvědomí, že se nemusí plazit po čtyřech jen kolem mámy, ale že je tu ještě jeden člověk, který sice nemá mléko, ale se kterým se také nechá užít velká zábava. Nemluvě o tom, že je z jeho náruče daleko lepší rozhled…

Nevíme, jestli jsou stejní všichni muži, ale někdy nám připadá, že máme k výchově dětí poměrně vlažný přístup. Ne že bychom je neměli rád – to ne! Jen nám vůči nim vždycky připadalo nespravedlivé, že bychom se měli chovat nějak odlišně a pokládali jsme je za takový zmenšený model dospělých.

Kolik dětí je dost

Jsou ovšem na světě i takoví muži, kteří se u jednoho dítěte nezastaví. Samozřejmě už mezi námi nejsou Johannové Sebastianové Bachové, kteří s jedinou ženou povili osmnáct dětí, pomineme i mezní případy věřících, kteří ze zásady nepoužívají antikoncepci. A nebudeme rozebírat sociálně slabší případy, pro které více dětí rovná se vyšší přádavky. Ale řekněme, že prostředně úspěšný člověk (ne manažer, protože ti nemají čas ani na zplození potomka) se rozhodne, že by si takové dvě tři děti pořídit mohl.

Dvě až tři

Dvě děti tvoří v našich zeměpisných šířkách poměrně rozšířenou verzi rodiny. Za nejlepší možnosti se všeobecně pokládá kombinace kluka a holčičky, kdy probíhá rovnoměrné generační předávání zkušeností. Otec učí syna zacházet s příklepovou vrtačkou a chodí s ním na fotbal, matka dceru seznamuje s tím, jak se obsluhuje myčka na nádobí a jak léčit spáleniny od žehličky. Navíc je většina dostupných automobilů pro čtyřčlennou rodinu jako dělaná a čtyři lidé se pohodlně naskládají i v běžných dvoupokojových bytech.

Víc je vysloveně adrenalin

Pokud jde o vícečlenné rodiny, dokážeme se pohybovat jen v poli představ. Naše mámy pochází z X sourozenců a dodnes vzpomínají na to, jak chodily na první rande s kočárkem, ve kterém spala jejich nejmladší sestra, zatímco babička na odpolední směně budovala socialismus z řídící kabiny jeřábu.

Pořídit si děti tak, aby se to nejstarší dokázalo postarat o druhé a případně i o třetí, zatímco to druhé bude přebalovat čtvrté, dokáže určitě v domácnosti pěkný kus práce ušetřit. Opravdu nám ale připadá bezuzdné rozšiřování rodiny jako natolik finančně náročná kratochvíle, že takový adrenalinový sport mnohou provozovat jen lidé mnohem pevnějšími nervy než my normální smrtelníci.

A jak jste na tom vy?

Autor: red

Bít či nebít? Dokážeme vychovávat děti bez pohlavků nebo nářezu?

Mužský pach. Líbíte se, když smrdíte?

Další galerie