Zásah a potopená! Jak zjišťovali za 2. světové války lovci ponorek, že se trefili? Mrtvá těla, kyblíková metoda a další důkazy! Dalo se podvádět?
V polovině druhé světové války neměla detekční technika valnou úroveň. Problémy to působilo i námořníkům, kteří si nikdy nebyli pořádně jistí, jestli se jim opravdu podařilo zasáhnout nepřátelskou ponorku. Jak to řešili? Hledali jsme odpovědi.
Služba ve vojenském námořnictvu nikdy nebyla žádný med, ale vynález ponorek ji ještě zhoršil. Těžko se vám v těsné kajutě usíná, když nevíte, jestli právě teď na vaši loď nemíří torpédo podmořského lovce. Trvalo pár let, než se námořníci naučili této hrozbě čelit. Strážní služba, odposlech z podmořských uší hydrofonů a pravidelné přelety hydroplánů nakonec daly lodím jistý náskok. Úspěšně a hlavně včas odhalit ponorku byla jedna věc, ale vypořádat se s ní? To už bylo těžší.
Podmořský ohňostroj je půl úspěchu
Největším problémem kapitána lodi při lovu na ponorku byla „solidní nejistota“. Odpálení série hlubinných pum a podmořských náloží na ponořený cíl dokázalo kolem hladinového plavidla vytvořit pořádnou bublinkovou lázeň a přeorat mořské dno. Ale zasáhli jste ji? Nikdy také nebylo jisté, zda jste trefili a zasáhli jednu, nebo třeba tři. Německé podmořské námořnictvo celkem často operovalo v celých ponorkových smečkách. A vy, v roli lovce na hladině, jste museli mít jasno.
Stane se z lovce lovený?
Nevrátí jim zdánlivě poškozená ponorka úder zpátky, jen co na můstku otočí kormidlem? Navíc, pokud se vám opravdu podařilo ponorku zasáhnout, museli jste o tom podat hlášení na velitelství, a k tomu patří nějaký ten nezvratný důkaz. Jenže jestli roztrhaná ponorka klesla na samé dno, kilometry pod vámi, kde je teď chcete shánět? Ve válce musí být pořádek, a aby si žádný lovec ponorek nevytvářel falešně úspěšnou reputaci, bylo zapotřebí nějakého potvrzení úspěchu.
Tělo jako důkaz? Ideální
Američtí, britští a nakonec vlastně i němečtí lovci ponorek za druhé světové války vyvinuli pro takové případy překvapivě shodný postup. Nejprve to chtělo prostě důkladně pročesat hladinu v místě zásahu. Z explozí roztrhaného trupu ponorky totiž na vodní povrch jistě vybublaly nějaké části nákladu. Oblečení, osobní věci námořníků, prázdné kanystry na vodu. A dost často taky naporcované kusy těl z původní posádky.
Sláva kbelíkům
Lovci ponorek v nich hledali nějaký nezpochybnitelný důkaz, který by dokázal potopenou ponorku ztotožnit. Jistě, nejlepší by byla pořádná halda dokumentů, ale takové štěstí většinou neměli. Proto občas posloužila výšivka z uniformy, nebo mokrá pohlednice z domova. Ale když nebylo ani to? Na řadu pak přicházela univerzální kyblíková metoda.
Co je v ledu, to se nezkazí
Do míst, kde se podle vás má nacházet potopená ponorka, zanoříte kbelík na laně. Stačí jen pár metrů do hloubky. A tenhle vzorek mořské vody pak necháte zmrazit v lodní kuchyni. Proč to? Až budete po čase v domovském přístavu podávat hlášení o vašem úspěšném lovu, tenhle zmrzlý suvenýr jim předáte. Specialisté, chemikové z námořní rozvědky, se už postarají o rozbor.
Laboratoř má odpověď na všechno
Z odebrané vody dokáží zjistit stopy paliva, olejů a dalších maziv, které byly součástí její strojní výbavy. Případně i drobnou frakci lidské krve. Jistě, že tyto látky nejsou v mořské vodě na místě zásahu přítomny ve velké koncentraci, ale s tím už si v laboratoři poradí. Teprve pak velení udělovalo pochvalu za úspěšný hon na ponorku.
Na každý trik existuje nová finta!
Pochopitelně, že se o téhle metodě brzy dozvěděli i kapitáni ponorek. A tak, když jim útok ze zálohy nevyšel a přivítala je sprška hlubinných pum, měli nachystaný jeden trik v rukávu. Tedy spíše v jedné torpédové komoře. Ta byla schválně naplněna lodními odpadky, starými hadry a pořádnou dávkou oleje. Ponorka tuhle nálož plnou zbytečností vystřelila, a koukala zmizet. Na hladině se pak námořníci probírali odpadky z kbelíků, a naivně se radovali z úspěšného potopení.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Smrt má někdy smysl pro skutečně černý humor. Kuriózní příčiny úmrtí, která se zapsaly do historie!