Vražedné infekce a pandemie nejsou objevem 20. století
Epizodní události hromadného vymírání lidí v důsledku nemocí nás doprovází celou historií. Epidemie a pandemie kosily lidi po milionech a překreslovaly mapy států spolehlivěji, než válečná příkoří. Jediné, co se v historii měnilo, byla povaha mikrobiálních a virových zabijáků.
Pandemie, viry, infekce a bakterie – nikdy o nich neslyšeli, za veřejně vyslovenou představu nějakých neviditelných vzduchem poletujících částeček by vás nejspíš s radostí upálili na první hranici. Hygiena prakticky neexistovala, medicína byla dost v útlumu. Nemoc brali jako nevyhnutelnost, jako zasloužený boží trest.
A proto taky dostávali naši předci pěkně na zadek. Strašákem 11. století se stalo především malomocenství, lepra. Znetvořující a v důsledcích neléčení smrtelné onemocnění, které pacienty s kožní a formou zbavilo prstů i tváře. Většinou až poté, co dokázali nakazit celé vesnice.
Podáte mu prst, a on si ho nechá
Lepra a vzniklá pandemie válcovala lidské civilizace „v teplých a vlhkých krajích“ Asie, do Evropy doputovala jako suvenýr z křižáckých válek. A poměrně rychle se tu etablovala. Tehdy lidé přišli i na první opatření: izolace nakažených, vypalování jejich domů a majetku.
A pak znovu, se spalováním nakažených. Škoda jen, že to většinou skončilo pogromy. Ve 12. století se pak šířily hlavně chřipky. Ne až tak běžná nachlazeníčka, jako spíš ty opravdu vražedné virové chřipky. Mylně byly dávány do souvislosti s neštovicemi, spalničkami a žloutenkami, šlo spíš o to, že decimovaly už jednou nákazou oslabené jedince. A jejich blízké. A sousedy. Všechny.
Pojem komunitního šíření byla velká neznámá, a tak nějak už dneska chápeme, že zahnat stovky lidí do jednoho nevětraného kostela, aby krajem postupující nemoc vymodlili, nebyl úplně nejbystřejší nápad. Zato s proměřováním populace to pak šlo jedna báseň.
Tahle lekce kostelem se pak ukázala být vražedná, když ve 13. století udeřila Černá smrt. Bilance? Kolem 75-200 milionů mrtvých. Přišlo to ve třech vlnách, přičemž první souvisí s postupem Mongolů z východu, a také s benátskými kupci. Kontakt se zámořím nás tehdy přišel draze, a lidská populace planety byla zredukována o pětinu (v Evropě o třetinu).
Morový strašák a zrození karantény
Černá smrt byla velmi pravděpodobně morem, ale k jejímu efektu přispěly desítky dalších neléčených chorob. A také absence hygieny a nadbytek krys, přenášejících blechy (na nichž radostně nažívaly bakterie Yersinia pestis). Od nákazy na máry to trvalo 72 hodin.
V Benátkách tehdy poprvé zavedly skutečnou karanténu (quarantene značí 40 dní, kdy z připluvší lodi nesměli lidé a jejich zboží na pevninu). Poprvé se ale někdo taky staral o to, aby během „čekání na výsledky“ nepomřeli hlady.
A cosi jako soucitnost a humánní péče o nakažené se už tu a tam také začalo objevovat. Těch inovací byla vlastně spousta: místo modlení v kostelích se vyráželo na procesí pod širým nebem, vznikala první leprosária a kolonie pro nakažené, hubili se hlodavci.
Lidé si začali uvědomovat, že i vražedné nemoci se dají přežít, pokud se o nemocné bude někdo starat. Hlavním pozitivem Černé smrti ale bylo naředění lidské populace do té míry, že další dvě století se „neukáže“ žádná zásadní epidemie.
Srdečné pozdravy z Francie
Šíří se jen takové nemoci, které vyloženě vyžadují těsný kontakt s nakaženým. I proto je hitem 15. století tzv. Francouzská nemoc. Syfilis. Pořád není úplně jisté, jestli je dárkem z Nového světa nebo z Asie, případně jestli tu s námi nebyla po celou dobu a teprve jsme si jí všimli.
Poprvé o sobě dává vědět roku 1494 v Neapoli. Vyrážka, boláky a nakonec paralýza mozku dělali z této nemoci nehezkou renesanční záležitost, a vzhledem ke značné sexuální promiskuitě (navzdory silné katolické morálce) se Evropou šířila jako požár suchou savanou. Nazývána byla také „velkými neštovicemi“.
S těmi jsme zase zahájili úspěšný export civilizace do obou amerických kontinentů. Domorodé indiánské populace proti nim byly „biologicky naivní“, takže jsme v rámci kolumbovské výměny zredukovali jejich populace o 90 %.
Výkonnější zabiják, než celá I. světová
Hitem 16. – 17. století se stává dýmějový mor (v Anglii sundal pětinu populace), a znovu o sobě dávají vědět chřipkové epidemie. Té zvláště vydatné to z Ruska do Evropy tehdy trvalo 6 měsíců, než pandemie propukla naplno.
Počátek 19. století je charakteristický nástupem cholery (miliony mrtvých). Je to nemoc špinavých, hladových, chudých. A to je tehdy kde kdo. Po první světové válce udeří Španělská chřipka, která za dvě léta pobije 4x více lidí, než předchozí válka (zemře na ni 20-50 milionů lidí). A pak následuje éra pomalého zabíjení tuberkulózou.
Jinými slovy, viry, pandemie a bakterie redukují lidskou populaci po celou existenci naší civilizace. A to, že teď nehyneme po desítkách milionů kvůli banalitám? Poděkujte vynálezcům vakcín a antibiotik.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: