Super-vojáci. Které vojenské jednotky z historie by si ten titul zasloužily?
Vybrat nejdrsnější vojáky napříč historií není nic lehkého. V principu tu totiž nejde o arzenál a techniku, ta dokáže vytvořit výkonné zabijáky z kde koho. Elektroinženýrek, který to v armádě u raketového vojska vytáhl na důstojníka, může stiskem jednoho knoflíku zahubit klidně statisíce, miliony lidí. Hledáme takové typy, které by to zvládly, pokud bychom jim dopřáli čas, klidně vlastníma rukama.
Historické okolnosti nás nutí začít ve starém Řecku, v městském státečku zvaném Sparta. Tady rezignovali na demokratické principy tím, že začali s důslednou probírkou voličů už po jejich narození. Defektní kojenci tu letí z vysokého útesu stejně rychle, jako Škarka od vězeňské služby.
S touhle skálou se nevidí naposledy. Podruhé v sedmi letech, kdy jsou v 7 letech postaveni před volbu jejich rodiče: buď jejich kluci teď poputují na 10 let do armádního výcviku, anebo se navždycky stanou polo-občany. Nevýhoda civilní cesty je zřejmá: pokud někdy přijde krize, Sparta nebude chtít živit své polovičaté obránce. Takže skála?
Výcvik se vším všudy
Po deseti letech komplexního vymývání mozků následuje maturita. Sedmnáctiletý chlapec musí ulovit u sousedů svou první hlavu nepřítele. Jinak skála. A pak je zařazen buď do řádné společnosti, anebo na další dekádu k armádě. Ve finále se tak Sparťané rychle proměnili na mini-nárůdek extrémních zabijáckých fanatiků. Žádné pochybnosti, slitování, strach. Dokonalá disciplína.
Takové ty věci jako „boj do posledního dechu“ jsou pro ně přirozeností, i proto by patřily mezi „vojenské jednotky“, které by si zasloužily titul supervojáků. S jedním takovým zastavíte klidně prasklé stupačky v paneláku, když jich máte +/- 300, zbrzdíte u Thermopyl i perskou armádu. Skoro. Sparťanský hoplít, lehce vyzbrojený kopím a štítem, je prvním super-vojákem minulosti.
Nesmrtelní a Zákeřní
S probírkou omladiny začínali i Peršané, a to v pěti letech. Tady šlo ale o dobrovolníky jediného útvaru „univerzální“ těžké pěchoty. Říkali si anûšiya, společníci-přátelé. Řecký historik Herodotus to nesprávně zapsal jako anauša, a zrodili se Nesmrtelní.
Chybný překlad ale dával víc smyslu, protože jednotka čítající 10 000 mužů se neustále obnovovala z tisíců dalších náhradníků. Sloužit tu bylo těžké privilegium, byla to ta nejlepší a nejdrsnější jednotka, určená k řešení jakéhokoliv problému. Vyzbrojeni krátkým reflexním lukem, sekyrkou sagaris, mečem a kopím, v jejichž používání se neustále zdokonalovali, z nich učinilo šampiony.
Byla to vlastně první profesionální armáda, s absolutní motivací a morálkou. Když při službě zemřete, stanete se nesmrtelnou součástí legendy.
Později se o něco podobného pokoušeli římští legionáři, ale ani úvazek na 25 let s příslibem cestování po celém známém světě z nich potřebný potenciál nevykřesal. Zvládli to až frumentarii. Římská „tajná služba“, vojenská rozvědka. Jejich specialitou byl průzkum pozic nepřítele, diverze a přepady, pěkně za limes, linií protivníka.
Fascinující na těchto řeznících byla schopnost přežít a splynout s prostředím, kde je automaticky každý považoval za nepřátele. To, že se římské legie skoro vždy potkaly s protivníkem na příhodném bojovém poli a nepadaly do léček, bylo jejich zásluhou.
Proti samurajům se nedá vyhrát!
Dokonalý výcvik, probíhající celý život. Absolutní oddanost panovníkovi, jdoucí až za hrob. Sebevražedné odhodlání splnit zadaný úkol. A k tomu vyspělé uchopení idejí cti a morálky, vše v rámci kodexu bušidó. Řeč je o samurajích. Byli vzdáleným ekvivalentem středověkých rytířů, ale každý z nich vydal za kapesní armádu. Pokud je nasadíte do bitvy vedle vojáků, ti uvěří, že nemohou prohrát.
Mít na své straně samuraje je jako povolat si draka. A pokud proti vám stojí samuraj, nemůžete vyhrát, protože jsou neporazitelní. Platilo, že v každé bitvě dá samuraj „první kopí“ tedy první ránu nepříteli, a zasadí mu i poslední. I kdyby na to měl zůstat sám.
Zdrogovaní sekerníci
Nepravidelné nasazení samurajů je trochu podobné i severským silákům, berserkům. I když ti jsou dost náležitě opředeni záhadami. Kdo to byl? Jednotlivci, kteří se stupňující zběsilostí boje dostávali do transu. Při něm nevnímali bolest a násobila se jejich síla.
Většinou se nezatěžovali zbrojí, nastupovali buď nazí anebo odění do zvířecí kožešiny, aby se sekyrou či mečem začali porcovat nepřátele. Nebo své vlastní spolubojovníky. Což je trochu nevýhoda. Za jejich výkony nejspíš stály odvary z houbiček, které odsunuly jejich myšlení na vedlejší kolej. Vznikly z nich ale dokonalé lidské stroje na zabíjení, které nejednou zvrátily průběh jasně prohrávaných bitev.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Starověké zúčtování: Nejbrutálnější způsoby smrti ze starověku