Mimo záběr filmových návratů: Jaký byl skutečný Top Gun?
To, co dokázal film Top Gun v roce 1986 s rozpočtem za 15 milionů, dnes už bohužel Top Gun: Maverick za 150 milionů neumí. Rozdíly v nákladech tak nevypovídají jen o inflaci dolaru, ale i o práci scenáristů. Asi se jim moc nechtělo studovat, jak skutečný Top Gun – tedy Škola stíhacích zbraní námořnictva Spojených států amerických – vlastně fungoval, a jak funguje dnes.
Top Gun byl předně vojenský program vzdělání a výcviku, a jako takový byl dost nefilmově nudný. Okázalosti se tu netrpěly, frajírci neměli šanci, soutěžení se nekonalo. Nevytvářeli se tu totiž elitní stíhací piloti se zbytnělým sebevědomím a neprůstřelným egem, ale další, nefilmově nudní, letečtí instruktoři. Ti pak naučená moudra a získané zkušenosti měli šířit ve svých domovských letkách. Zábavné to tedy bylo asi jako letní tábor pro tělocvikáře, kteří pak učí správně dělat dřepy celou sborovnu.
Kluci se neumí prát
Trocha akce samozřejmě nechyběla, protože prvotním impulsem pro založení školy (v roce 1969) byla „kritická ztráta bojových schopností amerických letců“. Jak to? Veteráni z II. světové ještě dolétali při válce v Koreji, a odebrali se ukázněně do důchodu. A po nich už jen následovaly generace pilotů, které si stěží vystřelily do terče. Výsledek? Za 3 léta vietnamské války (cca milion letů) ztráta tisícovky letadel.
Američtí letci sice stáli technologií na světové špici, ale zkušenější a motivovanější protivníci na kvalitativně horších strojích jim to najednou dokázali natřít. Protože se uměli prát. Problém amerických pilotů měl ještě druhou tvář – přílišné spoléhání na vlastní techniku. Odpálená raketa vzduch-vzduch sice většinou dokázala vyřešit cokoliv, ale když selhala (a to se v 60. a 70. letech dělo překvapivě často), byli rázem namazaní na chleba.
Top Gun měl instruktorům ukázat, že vítězit v leteckých soubojích se dá různě – třeba tím, že si budou vzájemně hlídat záda, krýt se proti horizontu, létat nad mraky, nestavět se proti slunci. Jsou to sice naprosté banality, ale pro mladičké piloty to byly velké novinky. Že praktické vzdělávání nese své plody, se ukázalo poměrně rychle. Dosavadní poměr ztrát v leteckých soubojích se ze 1:4 zvýšil na 1:12.
Ufoni a MiGy nad pouští
Výraznou zásluhu na tom měly „výukové“ letky, složené z kořistných, zabavených a různě přeparkovaných sovětských strojů, které se dostaly do USA. Ty během cvičných letů sehrávaly role „těch zlých“. Američtí piloti si v rámci školení programu Top Gun mohli naživo a bez rizika vyzkoušet, jak se nepřátelské stroje v různých podmínkách chovají. A jak se dají přečůrat.
Zajímavostí je, že výcvik pilotů námořnictva probíhal nikoliv nad mořem, ale nad vyprahlou nevadskou pouští. Ne zrovna náhodou tam, kde se dnes říká Oblast 51. Místo bylo vybráno záměrně, pro svou nízkou hustotu zasídlení a z toho vyplývající diskrétnost: nikdo nepotřeboval, aby se vědělo a vidělo, jak nad USA krouží MiGy a prohání F-15.
Dostat se do výukového programu nebylo úplně snadné, vybírali se skutečně ti zasloužilí a schopní. Chtělo to doporučení nadřízených. Na druhé straně, i když byli frekventanti a jejich schopnosti programu průběžně hodnoceny, nestávalo se, že by výcvikem neprošli. Úspěšnost absolvování byla kolem 90-95%. Šlo o to je něco naučit, ne vydusit. A učili je to proto, aby to mohli předat dál.
Top Gun, tedy Škola stíhacích zbraní námořnictva Spojených států amerických, byla už mnohokrát přejmenována, ale ve svých původních obrysech funguje dodnes. S úspěchem ji také absolvovalo několik pilotek. Kvalita výuky zůstává na výši, ale náplň programu se poněkud změnila. Už to dávno není o leteckých soubojích, ale spíše o střetech mezi vzduchem a zemí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Neviditelné stíhačky F-35 možná nahradí Gripeny ve výzbroji Armády České republiky