Syrské sirotky nechceme, protože dělat dobré věci není v módě. Nebo je to všechno jinak?

Oba tábory, tedy příznivci a odpůrci, si navzájem těžce nerozumí. Je to tím, že každý používá argumenty ze zcela odlišných světů či paradigmat. Názor příznivců se dá vyjádřit asi tak, že jde o gesto, pomůže se tím nešťastným dětem, vylepší to naší mezinárodní pozici a celkově ukážeme, že jsme schopní, když na to přijde, udělat alespoň něco pro ty, kteří to potřebují. Tečka.

Nic nemůžeme, nic nejde, nic nechceme

Odpůrci mají názorů celou řadu a do návrhu střílí z několika různých pozic. Předně se zaměřili na to, že by dotyční sirotci snad měli mít 12-17 let, takže to vlastně nejsou malé děti, ale už velcí kluci (ano, vždy se předpokládá, že přijedou samí mladí muži). Asi ani nejsou sirotci, mají zřejmě nějaké své příbuzné a těm bychom je vlastně ukradli.

Také je potřeba si říct, že se jim asi v Sýrii nebo místě, kde zrovna pobývají, líbí, jsou tam doma, naopak u nás by se jim nelíbilo. Prý bychom je vytrhli z jejich domovského prostředí. No a pak jsou zde argumenty fundamentální, na které je expert hlavně náš pan premiér.

Proč proboha máme někomu pomáhat, když tady v naší zemi máme spoustu dětí v ústavech (a sbíráme na ně víčka, chtělo by se dodat). Já chci pomáhat „našim“ dětem, ne cizím dětem, nechal se slyšet Babiš. A další fundamentální argumenty už prší z různých stran. Co se tím změní? Nemůžeme zachránit celý svět, to nejde. Přijmeme jednoho, a za rok jich tu budou tisíce! Jaký to má všechno smysl?!

Letět na Měsíc bylo kdysi nemožné

Odpůrci celou věc doslova dekonstruovali na atomy. Co na tom, že si klidně můžeme vybrat děti ve věku, jaký nám bude vyhovovat (třeba jednoleté či dvouleté, jistě by se i takové našly)? Koho zajímá, že ono domovské prostředí, ze kterého je nesmíme vytrhávat, je rozbombardované a připomíná hromadu sutin? Prostě přijímat se nebude. Racionálně lze takto rozebrat odshora dolů jakýkoliv plán či záměr.

Vzpomínáte si někdy, že jste měli nějaký nápad, ale moc se vám do něj nechtělo? Člověk zapojí mozek a během chvilky má v hlavě tunu zcela racionálních argumentů, proč je daná věc blbost, proč to nikdy neklapne a proč to celé dopadne špatně. Náš mozek nám dá velmi ochotně berličku, vlastně pořádnou berlu, která nám pomůže racionalizovat to, že vlastně něco nechceme, ale bojíme si to přiznat. Když se plánoval první let na Měsíc, existovalo mnoho lidí, kteří tvrdili, že jde o naprosté šílenství, že je vědecky dokázáno, že člověk takový podnik přežít nemůže, že to je celé nesmysl. Navíc to stojí spoustu peněz a proč by někdo měl proboha létat na Měsíc, copak není dost problémů tady na Zemi?

Racionalizace strachu a nenávisti

Racionalizujeme si svůj strach, své obavy, svou nechuť něco změnit nebo udělat něco, co nedejbože zavání nějakým idealismem, snahou o dobro. Žijeme v době, kdy slovo dobro znamená nadávku, stejně jako Slunce, hvězda, která nám dává život a bez níž nemůžeme existovat. Dobroseři a sluníčkáři, tak jsou pojmenováváni ti, kteří usilují o něco lepšího než jen tupý konzum a rochnění se ve vlastních obavách a předsudcích.

V současné české společnosti jsou za idioty, co ještě nic nepochopili, nic neprožili, jsou naprosto mimo a měli by být někde zavření. Ten opačný tábor nabízí jen do racionality zahalený strach a nenávis. To nejhorší v nás vynáší na světlo a tleská tomu. Snáší tisíce logických argumentů, že přece nic nejde, nic nemá smysl. Pokud chcete někomu pomoct, tak jediný způsob, co vám nabídnou, je vzít si dotyčného domů a živit ho tam. K neziskovkám existuje všeobecný odpor a ideální je je všechny zavřít, snad kromě Fotbalové asociace ČR, na fotbal se Čechům pochopitelně sahat nesmí.

Šojdrové jsem sedl na lep

Andrej Babiš si postěžoval svým poslancům, že „té Šojdrové sedl na lep“. Má pravdu, protože díky příkladu těch 50 dětí se ukázalo, kam až jsme s těmito postoji dospěli. Nejde o děti, jestli je zachráníme my nebo si je vezme někdo jiný. Jde o to, že my toho už nejsme schopní, už takových činů nechceme být schopní a jsme na to hrdí. Máme rádi náš národ, naši zemi, máme rádi sebe, jen sebe. Vlastně jen ty z nás, kteří to vidí stejně. Uzavíráme se do vlastního strachu a vlastní malosti. A těm, co na tuto situaci poukazují spíláme – podívejte se na ně, oni nám chtějí kázat, oni si myslí, že jsou morálnější, dejte jim přes hubu!

Co by tomu řekl Sir Winton?

Sir Nicolas Winton zachránil před nacisty 669 dětí. Byl to jeden člověk, měl omezené zdroje, hodně riskoval, ale zkusil to. Vytrhl děti z jejich domovského prostředí nacisty okupovaného Protektorátu a přesídlil je do jiného kulturního kontextu svobodné Velké Británie. Nebyli to sirotci, byly to děti, které až k vlaku doprovázeli jejich skuteční rodiče. Winton jim tím zachránil život.

My tu jako celý stát, s neporovnatelně většími zdroji a možnostmi, trapně diskutujeme o tom, zda můžeme zachránit 50 dětí či nikoliv. Materiální zdroje na to bezesporu máme, ale už na to nejspíš nemáme morální síly. My totiž nechceme pomáhat nikomu a jsme na to patřičně hrdí. Co by si o tom všem asi myslel Sir Winton?

Co vy na to?

Autor: Snaut

Další galerie