Dejte si při cestování pozor, ať nechytnete pověstný syndrom. V nejlepším se jen pozvracíte, v horším skončíte v blázinci
Kdybyste jeli do Jevíčka, Mníšku pod Brdy anebo radši seděli doma, nic by se vám nestalo…
Byli jste někdy v Paříži? Ne, vážně. Takové to Sacre Coeur, Amélie z Montmartre, croissanty k snídani, vínečko místo večeře, Louvre… Protože jestli jste někdy opravdu byli v Paříži, tak víte, že celé tohle město je na prd. Seina pěkně smrdí, metro je špinavé, davy lidí a fronty do galerie jsou úmorné, o snídani vás okrade drzý holub a o peněženku kapsář a pod Montmartrem se domluvíte spíš arabsky než francouzsky. Lidé, kteří si Paříž vysnili jako romantickou dovolenou a poprvé ji takhle uvidí, z toho jímá nefalšovaný šok a hroutí se. Prostě jim realita sundala růžové brýle. Říká se tomu Pařížský syndrom.
Chronická lenost
Seychely mají také svou diagnózu, vlastní syndrom. Který je neméně „vražedný“. Seychelský syndrom je totiž o absolutní lenosti. Tropické klima, krásné pláže, špičkové ubytování, maximální komfort, vstřícné ceny. A k tomu zástupy místních, kteří se mohou přetrhnout o to, aby vám něco přinesli, naservírovali, podali, odvezli vás… jo, pohostinnost k turistům je tu fakt na výši. Háček je v tom, že je to zatraceně návykové. Nehraje se tu na čas, nespěchá se tu. Takže návrat do reality všedního dne v Evropě vážně bolí, a lidé mají trable se z té ostrovní lenosti vyhrabat i celé měsíce.
U všech svatých!
Bible je dost abstraktní knížka. Ale když takhle vyrazíte do Jeruzaléma, začne na vás hned působit jinak. Opravdověji. Doslova vás zasadí do děje. A všechna ta svatá místa, ostatky, hroby, chrámy? Z literární abstrakce se stane realita. Tedy, pro někoho. Slabší povahy totiž začnou mít pocit, že tu k nim promlouvá Duch svatý. Že umí latinsky, nebo že prozřeli a mají dar léčit. Jakože oni sami se teď stávají dalším mesiášem, Ježíšem verze 2.0, a hned o tom začnou své okolí přesvědčovat. Tahle psychóza, Jeruzalémský syndrom, je poměrně zábavná. I když končí svěrací kazajkou.
Když je krásy moc
Bude to krásné a bude se vám to líbit! Ale může to i bolet. Ano, Florencie má své nezpochybnitelné kouzlo. Úžas tu střídá nadšení, údiv doprovází senzaci. Pořád je na co koukat – nádhera napravo i nalevo. Jenže všeho moc škodí, a lidský mozek je zjevně schopný té krásy pobrat jen střízlivěji koncentrované množství. Florentský syndrom je o tom, že vás začnou jímat závratě, zrychlí se vám srdeční tep a vlastně se vám z té krásy udělá zle. K poblití. Není to mimořádnost, lidem „s citem pro umění“ se to tu stává pravidelně.
Tuhle poruchu proslavil francouzský spisovatel Stendhal, který se tu takhle skácel. Někdy se tomu také říká hyperkulturémie, tedy předávkování se uměním.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Podzimní depky: Je syndrom SAD vymyšlená senzace, anebo skutečná psychická porucha?