Jaké hvězdy a souhvězdí pomáhaly námořníkům s orientací na moři?
Základní znalost souhvězdí, mapy noční oblohy anebo aspoň schopnost najít Polárku, se dnes může zdát přežitkem za hranicí romantického kýče. Můžete je ale využít k orientaci. Povedou vás stejně neomylně, jako námořníky před tisíciletími.
Sukničky z listí, potetované hlavy a pro parádu třeba ještě kostičku v nose. Polynésané vynikali nejen v alternativní eko-módě, ale i v navigaci. Dokázali odhadnout mořské proudy podle tvaru vln a uměli odkoukat odraz korálového útesu na mracích. Hlavně ale pronikli do tajemství hvězd a souhvězdí, které je vedly při nočních plavbách. Proto také obsazovali jeden ostrůvek v Tichomoří za druhým, byť k nim museli plout tisíce kilometrů oceánem na rákosových nebo dlabaných katamaránech.
Slunce je fajn, když je den
S hvězdnou mapou, pěkně zapsanou do paměti vlastního mozku, pak trumfnuli většinu námořníků z mnohem vyspělejších civilizací. Jak to? Většina z nich, plujících vodami Středozemního moře nebo Atlantiku, se totiž dlouho orientovala jen podle polohy Slunce na obloze (v rovině určení východu a západu), což jim riskantní noční plavby zrovna neusnadňovalo. Zvlášť když se chtěli vzdálit od pobřeží. Slunce bylo obecně fajn pro základní orientaci, určení čtyř světových stran.
Opravdu významné se pro skutečnou navigaci stalo, až když vlámský kartograf Gerardus Mercator přišel s odečtem zeměpisné šířky a do módy natrvalo vešel sextant, přístroj pro měření úhlu Slunce nad obzorem. To vám prozradilo i kde (skoro) přesně se zrovna nacházíte. Pokud jste tedy věděli, kolik je přesně hodin. Ale co dělat v noci?
Když zapadne Slunce
Na noční obloze severní polokoule svítí už od nepaměti, a je nejjasnější. Těžko ji přehlédnout. A protože leží téměř v přímé linii s rotační osou Země, jakoby „nad“ severním pólem, vypadá to, že se ani nehne. Na rozdíl od Měsíce, který si každou chvilku dělá, co chce. To vše činí z Polárky ideální orientační bod. Když zjistíte úhel mezi ní a obzorem, vypočtete svou zeměpisnou šířku. A jasně, celou dobu ukazuje na sever.
Noční obloha nad severní polokoulí totiž nenáročným navigátorům docela nahrává, díky dobře probádaným souhvězdím. V zásadě stačí, když na první dobrou najdete Orionův pás nebo Velký vůz, a podle nich se kalibrujete na zbytek mapy hvězdné oblohy. Všechno je totiž pořád plus mínus, léto-zima, na stejném místě. Základní fintu – to, že vzdálenost mezi hvězdami Dubhe a Merak (tvoří kratší stranu předku Velkého vozu) přenesete 5x a díky tomu najdete držátko (oj) Malého vozu a tím i Polárku – se děti donedávna učily ještě ve škole. Je to moudrost stará tisíciletí, díky které na souši i vodě vlastně nikdy nezabloudíte. Pokud tedy uvidíte na hvězdy.
Jižní kříž a záhady pod rovníkem
O dost složitější to je na jižní polokouli, kde „stabilní“ Polárku neuvidí. Tam vás může vést (už ne tak přesně, protože není stacionární) Jižní kříž. Je velmi dobrý k hrubé orientaci, udává směr. Ale jinak je noční obloha jižní polokoule jedna velká zapeklitost. Což nás vrací zpět k Polynésanům.
Ti totiž nenáhodných vztahů mezi ročním obdobím a pozicemi hvězd na noční obloze, podobných vztahu mezi „naším“ Velkým vozem a Polárkou, objevili kvanta. Na jižní polokouli se dnes dá k hrubé orientaci využít okolo 18 hvězd, a Polynésané podle všeho pracovali nejméně se šedesátkou dalších, kalibračních. Jak? Většinu z jejich nebeských vychytávek vlastně neznáme dodnes, odpověď je doslova skrytá ve hvězdách.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT