Šílenství na čtyřech kolech

Říkáte si: „Auto? Jistě – čtyři kola a volant,“ a máte pravdu. Ve většině případů. Když si k designovému prknu nesedne šílený vizionář nebo technologický fanoušek. Pak všechno vypadá trochu jinak…

Phantom Corsair - auto, které mohlo vzniknout jen v technicky rozžhavených třicátých letech

Jsou auta, která nás svým způsobem uklidňují, hladí nás po vlasech a v podstatě se nám snaží naznačit, že všechno je v pořádku, svět nezešílel a můžeme se uklidnit. Mezi taková auta patří třeba Rolls-Royce, Bentley, vyšší třídy Mercedesu a podobné značky. A pak jsou ještě auta, která byste na silnici potkat nechtěli – jde o zjitřené designové šílenství, které se na vás vyhrne ze zatáčky a smete vás ze silnice už jen svým zdivočelým vzhledem. Auta mimo svou dobu. Koncepty, utržené ze řetězu. A o takových automobilech si promluvíme dnes.

The Phantom Corsair (1938)

Tento šestimístný dvoudvéřový sedan společně navrhli Rust Heinz (ano, ten Heinz, který si vydělával na živobytí výrobou kečupu) a karosář Maurice Schwartz. Vzhledově je to čirý anachronismus, který jako by vypadl ze sci-fi filmu o cestování časem. Na svou dobu šlo o automobil, našlapaný tím nejlepším, co bylo k dostání a vymykal se i velikostně – předválečné vozy zdaleka nedosahovaly jeho opulentní šestimetrové délky a dvoumetrové šířky; když takové rozměry zkombinujete s výškou pouhých 140 centimetrů, dojde vám, jaké zjevení to muselo být.
Ano, bylo. Na přední sedadlo se pohodlně usadili čtyři lidé – jeden z nich nalevo od řidiče, další dva napravo – a pokud vám přijde zvláštní, že na zadním sedadle se našlo místo jen pro dva, bylo to jen díky velkým skříňkám s osvěžujícími nápoji, které zabraly pořádný kus prostoru. I přesto, že vůz vážil 2100 kilogramů, dokázal díky dokonale vyřešené aerodynamice (a také osmiválcovému motoru Lycoming s obsahem 4,7 litru pod kapotou) dosáhnout neuvěřitelné cestovní rychlosti až 185 km/h. A proč jsme se ho nedočkali i na našich silnicích? Rust Heinz se v červenci 1939 zabil při automobilové nehodě (bylo mu pouhých 25 let) a my dnes můžeme jen snít o tom, jak se mohlo všechno vyvíjet…

L’Oeuf Electrique (1942)

Designér Paul Arzens byl pro Francii tím, čím se stal pro Německo Bauhaus – předmět národní hrdosti, autorem dokonale nadčasových návrhů s trvalou hodnotou. Na francouzské železnici dodnes jezdí vlaky, inspirované jeho designem. Za druhé světové války se snažil vyřešit problém nedostatku paliva a přišel s návrhem malého elektromobilu, který vypadá neuvěřitelně i dnes. Autíčku se okamžitě začalo přezdívat „Elektrické vajíčko“ a stačí jeden pohled na fotografii a důvod je každému jasný. Ale víte co? U tohoto vozítka nešlo o to, jak vypadalo, ale o to, z čeho bylo postaveno. S podobným nápadem mohli přijít jen Francouzi – Němci sotva, protože ti měli plnou hlavu Brouka a Američané se ve spotřebě nemuseli nijak omezovat a mohli stavět své velkorysé automobily. Celá konstrukce zrcadlí nedostatkové zboží své doby: malá kolečka byla důsledkem nedostatku gumy a oceli; hliníková konstrukce; a hlavně to, že drtivá většina vozu byla vyrobena z tvarovaného průhledného plexiskla. Díky tomu celý dopravní prostředek vážil pouhých 60 kilogramů – bez elektromotoru, který mu přidal dalších třicet kilogramů. Po umístění akumulátorů do zadní části automobilu hmotnost stoupla na 350 kilogramů a nárůst hmotnosti se odrazil na dojezdu. Pokud v autě cestoval jediný člověk, mohl při sedmdesátikilometrové rychlosti dosáhnout dojezdu na jedno nabití až 100 kilometrů. Pokud cestovali dva, mohli se spolehnout na stejný dojezd pouze v případě, že nepřesáhli rychlost 60 km/h.

Ford Nucleon (1957)

Padesátá léta byla v Americe ve znamení atomového věku. Počítalo se s tím, že vesmírné lodě, poháněné jadernými motory, dopraví člověka bez problémů na jiné planety a tento optimismus se samozřejmě projevil i v oblasti automobilismu. Výsledkem je koncept jádrem poháněného vozidla z dílny Fordu.
O podobný kousek se lidstvo pokoušelo už od roku 1937, ale celá věc tehdy ztroskotala na faktu, že aby byl řidič a ostatní cestující v bezpečí, musel by se mezi nimi a reaktorem nacházet padesátitunový olověný štít. Až do padesátých let se design atomového vozu pohyboval spíše v zábavné teoretické rovině; až tehdy se začalo v souvislosti s vývojem stínicích slitin zdát, že by se projekt mohl dostat až do výroby – v oceánech koneckonců pluly jádrem poháněné lodě a ponorky.
V roce 1958 byly známy čtyři koncepty atomových automobilů – kromě Fordu Nucleon tu byl ještě Studebaker Packard Astral, francouzská Simca Fulgur, a Arbel Symetric. Až dodnes se nepodařilo vyřešit problém nadměrné hmotnosti, kterou vyžadovalo stínění proti radiaci, a Ford Nucleon zůstal jediným zachovaným konceptem z dob, kdy bylo díky jadernému pohonu možné doslova všechno.