Samostatné nájezdy. Kazí tato dovednostní disciplína lední hokej? Názory se různí!
Skončilo mistrovství světa, které přineslo především švýcarské překvapení. Bojovníci ze země Helvétského kříže přemohli nabušenou kanadu a padli až se švédskými Vikingy – na nájezdy. Nájezdy si vyzkoušeli také naši a proti Švýcarům uspěli. Tahle disciplína nám už tradičně jde. Ovšem stále se vrací otázka, jestli mají hokejové bitvy končit takto.
V českých hokejových luzích a hájích se ale tahle otázka musí pokládat jen šeptem. Všichni si pamatují fenomenální úspěch našich borců v Naganu. Hokejová epopej tehdy vrcholila dramatem s Kanadou. Patrick Roy a Dominátor nakonec čelili samostatným nájezdům poté, co zápas skončil v normální hrací době i po prodloužení remízou 1:1. A byl to náš gólman, který vychytal kanadské snajpery a našim se otevřela brána do finále. Kanaďané dodnes tento výsledek nesou mimořádně těžce, jak ukázal nedávný vynikající dokument Pásky z Nagana (mimochodem doporučuji, budete u toho slzet znovu). „Nájezdy jsou jen dovednostní soutěž. To už si můžeme jít hodit po zápase kostkama,“ říká v dokumentu s neskrývaným despektem kanadský útočník Theoren Fleury.
Dobře, z Fleuryho asi mluví jen kyselé hrozny, ale odpor k samostatným nájezdům s ním sdílí daleko více lidí. „Samostatné nájezdy jsou vzrušující, ale hokej je týmový sport a je lepší, když zápasy nekončí individuálními dovednostními soutěžemi,“ řekl v rozhovoru pro New York Times trenér celku Binghamton Senators Luke Richardson. Takže co s tím?
Hrát klidně až do rána
Kanadský pohled na věc bychom měli brát vážně, ostatně je to kolébka hokeje. V Kanadě platilo v tomto směru velmi dlouho jasné pravidlo – prodlužuje se tak dlouho, dokud nepadne gól. Teoreticky až donekonečna. Výsledek? Zápas Montreal – Detroit trval 176 minut. Pravda, to bylo v roce 1936, ale existují i mnohem novější hokejové maratony. Dallas-Anaheim 140 minut v roce 1996, Washington-Pittsburgh 139 minut, to se psal rok 2007. A to nezmiňujeme vůbec nejdelší zápas hokejové historie, který se překvapivě odehrál v norské lize mezi Storhamarem a Sarpsborgem, který trval neuvěřitelných 217 minut, na jeho konci byly už dávno zavřeny všechny kiosky na stadionu, diváky trápil hlad a žízeň a po jednom hráči bylo dokonce vyhlášeno pátrání, protože rodina nevěděla, kde tak dlouho je. Nejdelší zápas české ligy byl mezi Českými Budějovicemi a Vítkovicemi a trval 113 minut.
Všichni milují nájezdy
NHL byla vysmívána pro záběry spících fanoušků, kteří hodiny čekali na to, jak dopadne prodloužení. Hráči byli umořeni na maximum a všichni se už modlili, aby někdo konečně dotlačil puk do branky a mohlo se jít domů. Bylo jasné, že tudy cesta nevede, a v roce 2005 bylo i v NHL rozhodnuto zavést do pravidel nájezdy. To ovšem platí jen pro základní část ligy, v play-off se dál musí rozhodovat až v prodloužení. Pro diváky se hra stala atraktivnější, navíc mohli mít alespoň přibližnou představu, kdy zápas skončí. To zase uvítaly i televizní stanice, kterým nekonečná prodloužení bourala televizní programy. Zkrátka win-win situace.
Je to o náhodě
Jenže i dnes se ozývají hlasy, že zápasy rozhodnuté v samostatných nájezdech nejsou fér. Proč se má celá bitva smrsknout na najíždění jednoho hráče na brankáře? To je situace, která v běžné hře nastane jen párkrát za zápas. „Pro fanoušky je to hodně zajímavé a užívají si to, ale myslím si, že lepší způsob, jak zápas rozhodnout a ukončit, je prodloužení s hrou čtyři na čtyři. Nejsem velkým fanouškem nájezdů, ale beru to, jak to je,“ řekl k tomu Marián Gaborík. „Mám z toho smíšené pocity. Nájezdy jsou hodně o náhodě, neboť se netýkají celého týmu. Nejobtížnější na tom je, že když máte určitou skupinu hráčů na nájezdy a těm se v nich nedaří, padá příliš viny pouze na určité lidi,“ myslí si zase vynikající brankář Carey Price. Mají tito matadoři pravdu?
Prodloužení 3 na 3 jako řešení
Kdyby Nagano dopadlo jinak a Kanaďané nás na nájezdy tehdy porazili, zřejmě by u nás podobné názory možná měly větší odezvu. Pravda je taková, že musí existovat možnost ukončit zápas v nějaké rozumné době. To ale nemusí být nutně jen nájezdy. Jak se ukázalo i na tomto mistrovství světa, velmi atraktivní je prodloužení ve formátu 3-3+brankaři. Hra je velmi rychlá, o šance není nouze a gól padne spíše dříve než později. Stačilo by tedy možná nechat prodlužovat tzv. „donekonečna“, ovšem jen se třemi hráči v poli. Jenže tam je zase problém, pokud je někdo vyloučen. V takovém oslabení se už prakticky nedá hrát. Takže je zase otázka, zda vylučovat nebo nevylučovat. Otázky, samé otázky.
Hokej je krásná hra a do jejích pravidel se musí zasahovat velmi citlivě. Je ale jasné, že vedení jednotlivých lig a mezinárodních turnajů bude i do budoucna hledat způsoby, jak hru udělat atraktivnější a současně jí ponechat její podstatu. Rozhodnout by se mělo na hřišti v přiměřeném čase a za férových podmínek. Varianta prodloužení se třemi hráči se mi zdá jako nejlepší.
Autor: Snaut
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Karolína Plíšková neunesla křivdu a rozmlátila raketou umpire! Pro tenis je to ale jedině dobře