Říše římská – největší impérium historie. Na čem vystavělo svůj triumf?
Britské impérium, Persie, čínská Říše středu? Všechny tyto velikány strčí do kapsy Říše římská. Svého času nejtrvalejší útvar, naprosto dominující celému známému světu. Co stálo za jejich úspěchem, a co bylo příčinou jejich konce?
Vezmeme to od pozitiv. Tím byl relativně vytrvalý mír. Po trochu divočejších počátcích, spojených s pacifikací nepokojných sousedů, zažíval Řím a jeho těsné okolí často i stoleté epizody – kdy se vůbec neválčilo.
A divili byste se, jak velkou vzácností tohle v předkřesťanských časech bylo. Mír je fantastická věc: můžete totiž růst ekonomicky, kulturně, populačně a technologicky, a generovat tak blahobyt pro všechny.
Válčit jen tam, kde z toho kouká zisk
Řím také velmi rozumně rezignoval na válečné výboje, které negarantovaly jasné výhody pro říši. Nějaké příhraniční půtky, kterými by vyzískali pár kilometrů čtverečních země, zprvu úplně vypustili. Srovnat se zemí města a přístavy obchodních konkurentů, to už bylo něco jiného. Tím si pojišťovali monopol. A byli v tom opravdu dobří. Především poté, co vytvořili jednu z prvních profesionálních armád světa – slavné legie. Tady ale trochu narazili na strop možností.
Zásadní výhoda práce zdarma
Dobrá armáda je zatraceně drahá, když jen tak zahálí. A proto začaly římské legie rozšiřovat říši do území barbarů. Válka sama se tak stala počinem, generujícím zisk. Když už ne v podobě surovin (kde si opět vydobyli monopol) a hotových peněz (placených třeba za smír a urovnání hranic), tak i otroků.
Což je taky, čistě technicky, super záležitost. Otrokům totiž za práci neplatíte, a přitom všechno odedřou na vás. Třeba stavbu akvaduktu, kanalizace nebo hradeb.
Vrchol je jen jeden
Každý svobodný římský občan si mohl žít jako manažer středně velké firmy, zaměstnávající tucty nedobrovolných dělníků. Každý den pro ně znamenal další růst, klid a pohodu. To vše v přísně hierarchické společnosti mělo svůj přirozený řád. Jenže neklidná lidská povaha se nikdy nespokojí se zlatým středem, a chce až na platinový vrchol. Který patří vůdcům, císařům a jejich rozvětveným dynastiím. Systém věčné pohody proto začínal váznout.
Když vládne blázen, dobře to nedopadne
Na špičce už totiž dávno nestáli ti nejschopnější, ale spíše ti, které k vládnutí dědičně předurčil jejich původ. Na jejich trůn se také tlačili další. Třenice a sváry, vraždy a spiknutí, na sebe nenechaly dlouho čekat. Nikomu se nedá věřit: každý vojevůdce, za kterým stojí šiky legií, se už vidí být císařem-diktátorem.
Byly tu i fyzické limity: stále rozlehlejší říši bylo velmi těžké efektivně spravovat. Byrokracie a administrativa, která to měla umožnit, začala být přebujelá a dusit pokrok. A stala se také branou korupce. Začíná to vyhnívat zevnitř.
Kolos na hliněných nohou
Když k tomu přihodíte pár povstání otroků (zatímco vaše legie jsou kdesi v zámoří), začíná se konstrukce zvolna otřásat v základech. Vojenská řešení začínají selhávat: je totiž snazší dobývat, než dobyté území udržet. A separatistické tendence projevují všichni barbaři. Když je Řím jmenuje občany, nefunguje to. Chtějí ten samý díl blahobytu… ale už tu není dost otroků pro všechny. Pár šílených císařů k tomu.
Pád? Byl nevyhnutelný
Brzy se zadrhne i obchod, protože monopol výroby a vývozu je téměř totální. Prodáváte jen sami sobě, a na tom se moc zbohatnout nedá. Říše římská se proto začíná hroutit sama do sebe, pohlcena svou velikostí a tížena vlastním objemem. Špatné nápady, jako nechat hlídat své vlastní hranice barbary v žoldu, kolaps jen uspíší.
Rozdělení obřího impéria na západořímské a východořímské dominium, zmenšení spravované rozlohy, se pak nejeví jako tak špatný nápad. Rozpad byl díky ztrátě soudržnosti nevyhnutelný, překvapivé je jen to, že to trvalo tak dlouho.
Pokud se ale věnujete studiu moci a státo-správy, měli byste mít říši římskou nastudovanou dokonale. Protože ve své historii názorně ukazuje všechny dobré i katastrofální příklady vládnutí.
FOTO: 123RF
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Lidské stvůry nedávné historie: kanibalové a oběti jejich smrtícího apetitu