Přísně utajená podzemní betonová monstra. Vznikla pro případ, že nastane konec světa! Tušíte, kde jsou?

Hitlerovo Ocelové město

Německo za druhé světové války velkými plány nešetřilo. V případě projektu Risese, tedy v překladu „Obr“, si ale přeci jen ukouslo příliš velký krajíc. Stavba zahájená dolnoslezských Sovích horách v roce 1943, jen kousek od českých hranic, nikdy dokončena nebyla. A my se tak jen můžeme podivovat tomu, jak ohromná vlastně mohla být. V základě je tvoří sedm podzemních staveb: dnes částečně vybetonovaných výkopů, místností, strojoven a propojujících tunelů. Místy se stropy šplhají do výšky dvanácti metrů a sály tesané v žule mají objem 6000 kubíků.

Stavební práce tu pod dohledem esesmanů prováděli vězni z koncentračních táborů. Z 13 000 nasazených „lidských strojů“ jich tu více než 5000 zahynulo na podvýživu, bití a týrání a katastrofální bezpečnost práce. Jejich přežití totiž nikdy nebylo podmínkou, a mrtví prý nemluví. I proto se dodnes vlastně neví, co měl tento gigantický projekt znamenat. Některé zdroje naznačují, že stavby byly součástí Vůdcova hlavního stanu, napojeného přímo na vývojová centra tajných zbraní a továrny. Pravdu asi nikdy nezjistíme. Dokumentaci nacisté zavčas zničily, a po válce místo okupovala Sovětská armáda.

Čína: bez ohledu na apokalypsu

Jihoasijský průmyslový gigant, Čína, si ještě v šedesátých letech minulého století zdaleka nestál tak dobře. Po dramatickém zhoršení vztahů se Sovětským svazem se obával brzké invaze z Moskvy, a patřičně se na to připravoval. Po celé zemi horečně vyrůstaly bunkry „Podzemní čínské zdi“, sestavy pevností a úkrytů schopných uchovat v bezpečí vládnoucí elitu i vojáky pro případnou odvetu. Projekt podzemního krytu č. 816 byl ale v mnoha ohledech unikátní. Podzemní kolos, na jehož stavbě se po 17 let podílelo 60 000 vojáků, byl totiž obrovskou jadernou elektrárnou a vědecko-výzkumným centrem. Jeho účel?

Uchovat Číně pro případ totální vyhlazovací války schopnost produkovat další jaderné zbraně. Čtete správně. Nukleární peklo hypotetické třetí světové války, které se i Američané a Sověti vždy snažili díky svým podzemním bunkrům maximálně přežít, nemělo Číně omezit výrobu dalších stejně ničivých zbraní. Třináctipatrový komplex u Čchung-čchingu pokrývá přes 104 000 metrů čtverečních, dvacet kilometrů chodeb a tunelů, a desítky umělých jeskyní. Strop v nejvyšší z nich se tyčí ve výši 79,6 metrů. V současnosti není na Zemi síla, která by tuto pevnost zkázy dokázala ohrozit. Snese libovolný počet přímých zásahů i zemětřesení o síle 8 Richterovy škály.

Srdečné pozdravy z Balaklavy

Sovětský svaz počítal během Studené války s variantou, že nemusí zvítězit. Pochopitelně, že o tom generálové na zasedání štábu nehovořili, znělo by to skoro jako rouhání. Ale pro případ, že by se přeci jen Západu podařilo vyhladit Východ jako první, byla v krymské Balaklavě přichystána „flotila poslední odvety“. Stálé osazenstvo zdejšího podzemního mola tvořilo sedm (v období krizí ale i čtrnáct) ponorek nesoucích jaderné střely. A kdyby se přeci jen nad Moskvou objevily hřiby radioaktivních mraků, měly jejich posádky vyrazit zlikvidovat zbytek osídleného světa.

Námořní základna v Balaklavě byla zajímavá už tím, že se o ní prakticky nevědělo. Fungovala jako „soukromý projekt pomsty“ Josifa Stalina a Lavrentije Beriji. Celé zařízení, skryté očím běžných smrtelníků, bylo schopné ustát přímý zásah a výbuch jaderné pumy o síle 100 kilotun, aniž by to jakkoliv omezilo její operační schopnost. Mimochodem, v roce 2014 unikla do médií zpráva, že tu Rusko zvažuje možnost obnovení provozu. Zatím tu funguje jen vojenské muzeum, které velmi názorně ukazuje návštěvníkům hrůzy jaderné války.

Orel utopený v betonu

kredit: Dennis Jarvis

To, že Albánie pokrývá plochu 28 748 kilometrů čtverečních, možná tušíte. Že se ale v této hornaté zemi nachází v průměru 5,7 bunkrů na každý kilometr čtvereční je ale nejlepší vidět na vlastní oči. Prakticky tu není místo, na které by odněkud neshlížely střílny betonové kopule. Je jedno, jestli jste na strategicky významné pláži, dětském hřišti, křižovatce ve městě nebo třeba na hřbitově. Bunkry jsou tu rozesety naprosto všude. Celkem jich tu za dvacet let vyrostlo 173 371. Tolik armádního betonu neuvidíte ani v Severní Koreji.

Proč ale betonová monstra na každém kroku? Je to výsledek paranoie místního diktátora, Envera Hodži. S postupem své vlády si totiž znepřátelil všechny velmoci i sousedy, a chtěl být připraven na lítý boj. Do bunkrů by hnal ženy i děti, aby všichni bojovaly až do posledního dechu. Jediným výsledkem této šílené „bunkrizace“ byl naprostý ekonomický kolaps země. Beton spotřebovaný na pevnosti totiž citelně scházel při výstavbě přehrad, mostů a silnic. Pevnosti a bunkry, které vznikaly v prakticky nepřetržitém režimu, nakonec „pohřbily“ celou Albánii.

Autor: Radomír Dohnal

Kam se přestěhovat v případě nouze? Na bunkry i vesmír hypotéky nestačí!

Kde jen soudruzi udělali chybu? Stavby, které fakt nepochopíte!

Další galerie