Přepisování historie. Které národy si s chutí upravily vlastní minulost a tváří se, že se nic neděje
Historie má jeden malý problém. Každý ji může vnímat dost subjektivně. A ne nadarmo se říká, že ji píšou vítězové. Jak se s tím pak mají smířit poražení? Typickým příkladem mohou být naši němečtí sousedé. Je docela kumšt tvářit se skoro pětasedmdesát let po válce tak, že mezi roky 1939-1945 byli všichni někde na dovolené, a děda celou dobu hrál ve vojenské kapele. Na lehký kulomet.
Země Vycházejícího slunce, Japonsko, má trochu problém s dlouhodobou pamětí. A není to kvůli nadužívání saké. Od té nepříjemně radioaktivní události v Hirošimě a Nagasaki se na mezinárodních jednáních urputně tváří, že ve druhé světové válce sehrálo roli „skoro nevinné“ oběti. Ou. Slyšeli jste někdy o Nankingském incidentu? Bylo to v roce 1937, a tehdy zmasakrovala japonská císařská armáda 300 000 čínských civilistů. Nebylo to ostatně poprvé ani naposled. Slyšeli jste o japonské Jednotce 731? Ta totiž svými bestiálními pokusy na lidech strčila do kapsy i nacistické koncentrační tábory. Věděli jste, že Japonci za války zřídili institut „komfortních žen“, ve kterém na 400 000 Korejek a dalších žen z dobytých území nutily k prostituci? V zamlčování historie Japonsko kraluje.
To musí být nějaká kampaň!
O tom všem se v japonském dějepisu nedočtete. Protože podle Japonců se nikdy nic takového nestalo. Oficiální verze japonské vlády zní, že služeb „komfortních žen“ nikdy japonští vojáci nevyužívali, Nankingský masakr je sprostá komunistická propaganda a pokusy na lidech jsou zvěrstvo, na kterém se nikdy nepodíleli. Vlastně, celá ta jejich okupace Korejského poloostrova byla „užším nadvázáním ekonomické spolupráce“ s jinak zaostalou partnerskou zemí, kterou od roku 1910 průběžně zvelebovali. Není divu, že se japonská verze historie v Číně ani Koreji (Severní a Jižní) nikdy moc neujala. A je předmětem sváru ještě dnes, kdy jim Japonsko vyplácí tučné reparace za otrockou dřinu, násilí a mučení zajatců. I když to oficiálně nepřiznává. Což je paradox. Prostě je sponzorují z dobré vůle.
Vždy vítězní, vždy nejlepší
Pokud Japonsko „jen“ zatlouká fakta, Irák si je kompletně vymýšlí. Pokud nemáte zvláštní problémy s pamětí, pamatujete si jistě, že docela nedávno tu vládl nějaký Saddám Husajn. A že to nebyl zrovna dobrák. Z domácích učebnic dějepisu byste to ale nepoznali. Od roku 1973, kdy se tenhle pán ujal vlády v ropném království, se totiž začala přepisovat historie ve velkém. Samozřejmě, v prospěch diktátora a jeho dominantní politické strany Baas (Ba´ath). Takže si tu můžeme spolu s iráckými dětmi zazpívat: „Kdo zachránil Araby před židovskou zhoubou? Tatíček Saddám!“
Vlastně už nemůžeme. Jedním z prvních kroků Američanů v roce 2003, kdy to mimochodem v irácké Fallúdži ještě dost bouchalo, bylo, že v rámci rekonstrukce země začali opravovat školní čítanky. Asi je štvalo, že se tu děti učily, že Iránsko-Iráckou válku (1980-1988) a hlavně Válku v Perském zálivu (1991) vyhráli Iráčané. Ty kouřící vraky, vypálené naftové vrty a americké vlajky na náměstích se prostě podle tatíčka Husajna nikdy nestaly. Novodobí cenzoři se postarali o to, aby irácké pojetí národní historie bylo o něco méně kontroverzní, než původní pojetí.
Tak trochu jiný pohled na věc
U Indie a Pákistánu se zastavíme jen v krátkosti. Jejich národní dějepis je totiž skutečně zábavné počtení, ale nezapomeňte si sehnat po jednom výtisku z každé strany hranice. Jen tak se totiž neochudíte o kompletní zábavu. Na vzájemné válečné konflikty totiž obě země hledí zrcadlovým odrazem: popisují, že válku vždy vyprovokoval ten druhý, a jak v odvetě sami už-už málem dobyli hlavní město protivníka, který zbaběle prchal po sérii drtivých porážek… a kdo se jako první začal (neméně zbaběle) dovolávat pomoci OSN. A tak pořád dokola. Od roku 1947 do současnosti. Nebýt to realita, je to komické.
Čtyřicet let, a pořád ticho
„Je to jako pokusit se zakrýt Slunce na obloze dvěma prsty,“ komentují kritici úpravu osnov pro výuku dějepisu v Afghánistánu. Nejprve na minulosti zapracovali dávní cenzoři sovětští, pak později ti náboženští a nakonec z USA. Jaká torza tedy z historie kdysi slavného národa obchodníků a válečníků zbyla? Převraty v letech sedmdesátých se neodehrály, sovětská invaze z roku 1979 nebyla invazí. Uvolnění poměrů se nekonalo, mák se tu nepěstoval. Sověty nevyhnali mudžahedíni, protože z těch se stal Tálibán. Spojené státy americké nicméně nejsou osvoboditelem, a není jisté, kdo je pozval a kdy odejdou. Dostat teď jedničku z moderní historie není těžké, protože z knih to vypadá, že posledních 40 let se prostě nestalo.
Turecký med s arménskou příchutí? Ne, děkuji
Turecko prezidenta Erdogana se už ani moc nesnaží předstírat, že by mělo něco společného s demokracií. Je překvapivé, že třeba Němci jim to pořád baští. Možná kvůli dvěma milionům etnických Turků, kteří jsou v Německu jako doma. Jisté tření nastalo v roce 2013, když do německých škol (pro turecké děti) dorazily extra-turecké učebnice dějepisu. Knížka s oficiálním názvem Turkce ve Turk Kulturu (Turci a turecká kultura) totiž spoustu věcí vypráví dost podivně. Třeba o genocidě 1,5 milionu Arménů.
Podle Turků si za to Arméni mohli sami, protože se prý sami zrádně připojili k nepřátelům (tehdy to byla Velká Británie, Francie a Rusko). Nikdo je ale nemasakroval, svou zemi prý vydali dobrovolně. A kam že to najednou zmizeli? Mohly za to nejspíš epidemie, které si tito nečistí a nemytí předávali mezi sebou. Oficiální turecká učebnice dějepisu prostě dost připomíná Pohádky Tisíce a jedné noci, a extrémní nacionalismus byste z ní mohli stáčet po litrech, jako med. Turecký. Jen by byl trochu nestravitelný.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Filmové dokumenty, které si nehezky pohrály s pravdou. Tvůrci nás pěkně vodí za nos