Posmrtný život. Proč a odkdy lidé věří, že smrtí to nekončí a jaké to má důsledky na náš život na Zemi?

Strach ze smrti jako zásadní součást lidské existence

Smrt patří k životu. Narodit se pouze můžeme, ovšem pokud už se tak stane, zemřít musíme. Zvířata se sice smrti bojí a dovedou ji vycítit, člověk je ale stižen tím „prokletím“, že si svou smrtelnost takřka od počátku života uvědomuje. Přestože naše současná kultura vytlačila toto téma na samotný okraj zájmu, ve snaze se před jeho tíhou bránit, smrt nezmizela. Strach z ní totiž hraje důležitou roli ve vnitřním prožívání každého člověka, takže významně ovlivňuje mnoho aspektů našich životů, aniž bychom si to mnohdy vůbec uvědomovali.

Stejně jako mají strach ze svého konce zvířata, jistým povědomím o smrti disponují i malé děti, a to dle některých pozorování dokonce předtím, než se naučí mluvit. Ve třech letech už je tento strach sdělitelný a děti se smrtí často zaobírají. Jejich úzkost přitom podporují také rodiče. I když se to nemusí zdát, holky i kluci velmi dobře vnímají nejistotu a vlastní strach dospělých, když na toto téma zabrousí. To jim pouze potvrdí, že je jejich děsivá představa naprosto oprávněná.

Původ víry v posmrtný život hledejme v pravěku

Vývoj lidské kultury započal už před dvěma a půl miliony lety. Jenže člověk dlouho pouze vyráběl nástroje, které mu zajišťovaly přežití. Jak jsme se ale my lidé vyvíjeli, jako prvním „vyšším“ tématem jsme se začali zaobírat právě vlastní smrtelností. Dosvědčují to ostatně nálezy. Lidské hroby jsou totiž staré minimálně 130 000 let. Zajímavé přitom je, že ty nejstarší známé pochází od neandertálců, tedy nikoli od Homo sapiens. To může být ovšem způsobeno skutečností, že první jmenovaný druh žil hlavně v Evropě, kde je archeologie na vysoké úrovni, zatímco druhý velmi dlouho pobýval jen v Africe, kde už to tak slavné není.

Paleolitičtí lidé každopádně brzy začali svým mrtvým dávat do hrobů dary včetně ozdob a nástrojů, což výrazně nasvědčuje víře, že budou i po konci života pokračovat ve své specifické činnosti na „onom“ světě. Mrtví byli často také pohřbíváni na boku ve skrčené poloze, což bývá interpretováno jako podoba plodu v břiše matky. Byla tedy cílem takového aktu naděje ve znovuzrození z lůna „Matky Země“?

Víra v nesmrtelnost člověka však dostala nejdůležitější podobu po vynálezu zemědělství, tedy zhruba před 12 000 lety. Tehdejší lidé totiž připodobnili svůj život k životu rostlin. A jak známo, rostliny se rodí, rostou a umírají, jenže ze semen jakoby následně rostou znovu. Neustálý cyklus zrození – smrt – znovuzrození, tedy víra, která je známa v mnoha oblastech světa, má své kořeny právě v tomto období lidské historie.

Hledání nesmrtelnosti a náboženství

Se strachem ze smrti se nelze vyrovnat a člověk se s ním snaží bojovat odnepaměti. O tom svědčí nejen výše zmíněné hroby, ale třeba také nejstarší známé literární dílo, totiž mezopotamský Epos o Gilgamešovi. Celá jeho druhá polovina je totiž věnována čemu? Ano, hledání nesmrtelnosti. Za každým náboženstvím lze také tušit nejen snahu o nalezení smyslu života, ale především o „překročení“ smrti. Jedna z postav indických Upanišad se ostatně ptá, k čemu by bylo takové náboženské učení, která by nám nedávalo naději na posmrtný život.

Věřit v nějakou nadpřirozenou moc, díky které můžeme překonat naši (biologickou) smrt, je osvobozující a taková víra existuje po celém světě.  Koneckonců, na planetě Zemi se nikdy nenacházela kultura, která by byla bez jakéhokoli náboženství. Takže i cely středověkých mnichů „zdobily“ lebky a často i nápisy „Memento mori“, což znamená „Pamatuj na smrt“. Ostatně smrt za víru, která znamená vlastní spasení v další existenci, je „leitmotivem“ mnoha historických událostí, ať už jde o křižácké výpravy nebo činy teroristů.

Západní svět se ale v posledních staletích sekularizoval, tedy odnáboženštil, přestože někteří věří ve vědecké řešení tohoto problému, tedy třeba v nějaký lék na stárnutí. K sekularizaci každopádně připočtěme široké rozšíření neuróz, stejně jako to, že jsme všichni na svou smrtelnost zůstali sami, protože se o ní u nás (na rozdíl od jiných kultur) nemluví. A důsledek? Existují případy sebevražd, kteří lidé spáchali kvůli psychickým těžkostem, způsobeným strachem ze smrti. Být mrtvý pro ně totiž bylo lepší, než prožívat děsy z nevyhnutelného. Ostatně i mnohé vyznavače adrenalinových aktivit lze považovat za lidi, kteří chtějí sami sobě (podvědomě a iracionálně) dokázat, že jich se smrt netýká.

Strach z nevyhnutelného konce

Smrt je nicota a umíráme od té doby, co jsme se narodili. S takovou myšlenkou se mnozí lidé zkrátka a dobře nesmíří. Potřebují tedy dát smrti tvář a lokalizovat ji někam ven, aby se jí, až si po ně přijde, mohli nějak bránit. Věřit, že smrtí život nekončí, totiž usnadňuje smířit se s pozemským životem, který zrovna máme. Ve skutečnosti se ale vlastního konce života není třeba tolik obávat, protože se nás vlastně vůbec netýká! Jak totiž učil řecký filosof Epikúros, „kde jsem já, není smrt, kde je smrt, nejsem já“.

A konečně považte, že bez smrti by život tady nedával smysl.

Co si o tom myslíte vy? Věříte nebo ne?

Autor: Petr81

Smrt ve jménu víry? Nejznámější šílené kulty a jejich hromadné sebevraždy! Tohle jsou šokující fakta!

Smrt má někdy smysl pro skutečně černý humor. Kuriózní příčiny úmrtí, které se zapsaly do historie!

Další galerie