Zlatá nebo platinová deska už dnes nic neznamená. Producenti svého interpreta skupují sami, aby udělali dobré promo
Získat zlatou nebo platinovou desku, to bylo dříve něco. Stejně jako zlomit světový rekord nebo napsat nejčtenější knihu měsíce. Všechno se ale změnilo a hudební producenti nebo autoři žebříčků knih si statistiky dělají bez jakýchkoli pravidel. Všechna ta získaná ocenění jsou jen reklama. Co všechno se překrucuje?
Za půl milionu prodaných nahrávek singlu zlatá, za milion rovnou platinová deska. Tak to po léta platilo a platí stále. Jen už to nemá takovou váhu, jak když to rozjížděli Beatles, Whintey Houston nebo přeslazený Elton John. Proč? Do hry o velké uznání totiž vstoupila digitální média a značně zamíchala osudím. Asociace RIAA, která sdružuje nahrávací studia v Americe, totiž přistoupila na změnu pravidel. A to, že každých 1500 přehrávek na nějaké formě Streamu je vlastně totéž, jako jeden prodaný singl. Takže jeden aktivní fanda, který si bude čtyři roky jednou denně pouštět tu samou písničku, „vyrobí“ jeden zářez k milionové platině. Ale povídejte tohle trollím farmám někde v Asii – právě tak dnes vzniká platinová deska.
Jedna platinová, dvacet deka, nakrájet a zabalit
Každý producent chce, aby jeho muzikanti pod smlouvou dělali ty největší hity. Je to skvělá reklama. Takže rád zaplatí lidským strojům nějaký obnos a oni mu už tu platinovou desku naklikají za pár dní. Je to jen detail, písničku mohou na internetu protlačit zrovna tak obyčejní klikací boti a vyjde to ještě levněji. Podobně se podvádělo už dříve. Protože RIAA nikdy jasně nedefinovala, kdo má být při hodnocení úspěšnosti signlu prodejcem a kdo kupujícím. Takže aniž bychom ukazovali na Justina Biebra, zdatně kopírujícího Ludacrise a jeho song Baby, nějaký puberťák nechal svým manažerem skoupit milion desek, ještě než oficiálně vyrazily do prodeje. A platinová deska byla na světě. Nestálo ho to moc, v podstatě na to padl zisk z jednoho jediného koncertu.
Když je sponzor nakupuje vlastní desky
Podobné to bylo i se zpěvačkou Rihannou nebo rapperem Jay-Z, kterým promo zajišťovala společnost Samsung. Prostě svým hvězdám nakoupili milion desek a teprve pak je pustili do distribuční sítě. Jejich nahrávky tak měly platinu jistou, aniž by je kdo mimo nahrávací studio slyšel. Takže když uvidíte v obýváku na stěně Eda Sheerana vytapetovaných 12 platinových desek, a přitom víte, že reálných hudebních nosičů neprodal po celém světě víc než 6 mega, máte jasno. Nikdo ale neříkal, že se ve velkém hudebním byznysu hraje fér, ne?
Žebříček, který dnes nic neznamená
Stejně bizarní je i situace kolem žebříčku Nejčtenějších knih, knih měsíce. A vážně se to netýká jen USA, i když právě demaskování původu vzniku Top-ten žebříčku v novinách New York Times poukázalo na světově zavedenou praxi. Protože kdysi dávno, když se ještě po Zemi proháněli dinosauři, měl zrovna tenhle jistou vypovídací hodnotu a skutečně referoval o nejprodávanějších knihách. To už je dnes dávno pryč. V New York Times totiž přestali řešit takové ty podružnosti, jako reálnou statistiku prodeje jednotlivých titulů doma a v zahraničí. A prostě si vybrali pár anonymních knihkupectví, aby žebříček postavili podle jejich prodejů.
Nejlepší spisovatel? Donald Trump Jr.
Kromě toho, že pár knihkupectví sotva může odrážet nějaký celonárodní trend, se celý systém dá dost dobře obejít tím, že dopředu víte, o která knihkupectví se jedná. A knížky, které chcete protlačit do žebříčku New York Times, jednoduše nakoupíte tam. Asi není úplně velké překvápko, že ta anonymní knihkupectví se nachází ve vzdálenosti 10 minut pěší chůze od redakce, a jedna v lokalitě, kde má šéfredaktor zmíněné rubriky dovolenkovou chatu. Ví to všichni. I proto se loni bezkonkurenčně nejčtenější knihou stala ta, kterou napsal Donald Trump Jr.
Po celých Státech to byl spíš literární propadák, který si i skalní Republikáni koupili jen ze stranické povinnosti k tatínkovi autora. Ale protože někdo z komitétu téhle strany věděl, podle jakých knihkupectví se bude rozhodovat ten nejreprezentativnější žebříček prodeje v USA, bylo to prostě jasné. Někdy je situace s doporučením nebo nálepkou bestseller ještě zoufalejší. Prostě si potřebné doporučení regulérně zaplatíte, jako součást reklamy. Inspirace pro naši domovinu? Až někde v katalogu uvidíte, že s jedná o nejprodávanější knihy měsíce – popřemýšlejte o tom, kdo to vlastně tvrdí. Třeba jich jenom prodejce/vydavatel pořídil moc a potřebuje se jich rychle zbavit.
Rekordy pro vyvolené nebo na zakázku
Guinessova kniha rekordů původně měla podněcovat k opileckým sázkám a jejich rozřešením. Jako sbírka kuriozit a podivností byla od roku 1954 zajímavým čtením, ale postupně se z ní stal spíš reklamní katalog. Protože dnes už slouží jako publikace určená k propagaci. Čeho? Třeba diktátorů, kteří vždycky vybudují tu největší oslavnou sochu na svou počest. Nebo korporačních řetězců jako Amazon nebo Google, který sborově přinutí všechny své zaměstnance na celém světě udělat nějakou koninu. Už to dávno není o staré dobré opilecké rozpravě. Navíc existují i profesionální týmy „lamačů rekordů“, které vám zápis do Guinessovky rádi zprostředkují.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Zavádějící čísla a statistiky si s námi hrají. Kdy si dát pozor na procenta a nenechat se napálit?