Šokující fakta o otroctví a otrokářství. Obchod s lidmi v Africe zavedli sami Afričané. A to není všechno

Otroctví se netýká barvy pleti

Průměrný Evropan se vzděláním západního střihu hází otrokáře a otroctví někam do starověkého Egypta, k chlapíkům, co za rytmického pleskání bičů o holá záda staví pyramidy. A pak ještě do „moderní“ etapy, kdy na plantážích amerického jihu končí svůj dlouhý výlet v podpalubí perspektivní zaměstnanci bavlníkových plantáží. Ti první vytvořili něco úchvatného, na co se jezdí dívat s celou rodinkou o dovolené, to druhé je pak tak bolavé, že o tom raději nikde nemluví, aby se někoho nedotkl. Faktem je, že otrokářské systémy tu s námi byly celou tu dobu.

Jeli v tom všichni

Na obchodu s otroky bohatlo mnoho zemí. Francie toho na čas nechala po Velké revoluci. Velká Británie jej později zakázala, ale ne zrovna kvůli svobodě nevinných lidských duší, a co dělali Němci, Belgičané nebo Holanďané ve svých koloniích byl taky pěkný humus. Předkolumbovští indiáni? Také měli otroky. Pokud si z hodin dějepisu vzpomínáte na Velkomoravskou říši, tak mimochodem i ta svou moc a nezávislost postavila na tomhle byznysu. Podstatné je, že většina vyspělých národů se výdobytků neplacené práce otroků nějak a někdy zřekla, jen některým jiným také-vyspělým národům to trvalo déle.

Osmanští Turkové na něj sázeli v 16. a 17. století, a jejich prodloužená ruka, berberští piráti, to táhli až do století devatenáctého. Unášeli třeba Iry a Angličany. Mongolsko, Japonsko, Korea, Čína? Jedou v tom také. Dějiny jsou jednou nepřerušenou linií útlaku a otroctví. Když to vezmeme patřičně s nadhledem, prakticky každý národ na světě má na svém štítě skvrnu v podobě historie otrokářství. Prakticky každý měl příležitost být někdy prodaný na tržišti nebo do nevěstince. Takže prosím, procitněme z toho omylu, že otrok musí být nutně jen černoch z Afriky, který se lopotí někde na plantáži. Dost často to byl běloch, bitý někde u vesla v podpalubí, nebo žena z Balkánu, zavřená v harému.

Obchod, který se nabízel

Pro Afriku je dost bolavý fakt, že to byli hlavně sami Afričané, kdo prodával další Afričany do otroctví. Ať už putovali do Karibiku, Jižní nebo Severní Ameriky, nebo na Arabský poloostrov (ať je koupili Španělé, Portugalci nebo Arabové), pořád to byli vůdci silných domorodých kmenů, kteří cizincům ochotně dodávali zboží. Výměnou za chlast, látky, zbraně. Zbavovali se tak konkurence a poražených nepřátel. Zkuste tohle zašeptat na nějaké katedře afro-amerických studií, a budete se cítit jako Žid během Křišťálové noci. Ale je to tak. Pro Američany a Brity byl africký nápad s otroky dokonale příhodný, a rádi se ho zhostili. To prvotní vypalování vesnic za ně většinou rádi zařídili sami spřátelení místní.

Kde černý otrokář vládne…

Další černou skvrnou, a to nejen ironicky, je otázka černých otrokářů na území dnešních USA. Samo o sobě je to dost šílený paradox: i když se jedná o pouhé promile počtů dovezených otroků, tihle lidé skutečně prožili celé to peklo, aby, až dostali svobodu nebo se vykoupili (což bylo pořád hodně teoreticky možné) … neměli jiný lepší nápad, než si také pořídit pár černých otroků, ke kterým se chovali stejně bestiálně, jako dříve „jejich bílí pánové“ k nim.

Jste svobodní. Ale pořád vězni

Pak je tu ještě ten historický vtip s tím, že otroctví v USA ustalo po skončení Občanské války. Nejdřív taková pikoška: otrokářství bylo nejprve zrušeno (na tradičně otrokářském) Jihu, nikoliv na progresivním Severu. Seveřané totiž chtěli Jihu zatrhnout jejich sklony k autonomii, a utáhnout jim kohout práce zdarma. No a ta svoboda otroků? Jižani brzy po válce definovali sérii zákonů, které za prohřešek proti dobrým mravům definovali kde co. Potulku, bezdomovectví, negramotnost. A za porušení jste šli na nucené práce, které byly vlastně otroctvím. Takže prvních 200 000 osvobozených otroků se stalo znovu otroky (pardon, vězni ve výkonu trestu) dřív, než byste řekli: „Prodávám!“

Zákaz obchodu udělal špatnou věc horší

Když byl v roce 1808 zapovězen transatlantický obchod s otroky, považovalo se to za významné vítězství humanity. Co ale udělaly všechny ty země, které na „živé ruce“ spoléhaly? Rozběhly vlastní množírny. Slušněji se to napsat nedá. Tahle zrůdnost spočívala v množení na kvantitu a tvorbu domácích zásob pracovní síly. Na rozdíl od otroků dovezených, kteří byli lidským zbožím nakoupeným za peníze, tihle byli zadarmo. A proto se k nim chovali jejich majitelé hůř, než ke zvířatům.

Upravená Bible i pejskové

Když jsme u těch zvířat a pokud vám ještě není z toho, co jsou si lidé schopni navzájem udělat, zle: otrokářská éra dala například světu psí plemeno kubánského mastifa. Psa, určeného k pronásledování a trhání otroků. Španělský vynález. Pes už není k dostání, Španělé jej přestali chovat poté, co skončilo jejich koloniální panství na Kubě. Otrokářská éra také dala vzniknout nové edici Bible. Přeci jen, věroučný výklad byl tehdy důležitou součástí „polidštění divochů“.

V čem je tahle knížka zajímavá? Že cíleně vynechává všechny starozákonní zmínky o tom, jak to otroci-Izraelité zabalili a prchli z Egypta. Protože žít v otroctví je vlastně naprosto přirozené, ne? Ostatně, z přelomu 18. století bychom narazili na dost studií, vzniklých na dnes jistě prestižních univerzitách, které souhlasně potvrzovaly, že pokusy o útěk otroků, nebo jejich „lenost“ je jasným příkladem mentální poruchy. Otroctví a otrokářství bohužel nezůstalo v minulosti, a ještě dnes zdařile funguje v podobě, která se od té historické moc neliší.

Autor: Radomír Dohnal

Přepisování historie. Které národy si s chutí upravily vlastní minulost a tváří se, že se nic neděje

Influenceři a bloggeři nepopisují úplnou pravdu. Tady je výstražná lekce o blogujících cestovatelích

Další galerie