Co se stane, když ostrovní státy skončí pod hladinou. Zákaz brček nepomůže a OSN raději nevolejte

V novinách se píše o klimatické krizi snad i v rubrice Hledá seznámení, akcí proti globálnímu oteplování se zaklíná každý druhý světový politik (a každý třetí radní v Praze), a člověk se už skoro bojí sbírat psí bobky do igelitového pytlíku, aby na něj odněkud nevyskočila zelená úderka. Míra panického gretenismu dosáhla před prázdninami vrcholu, a tak každý ví, že pokud do pár let nesnížíme svoje emise na nulu, bude nám zatraceně horko. Není to samozřejmě úplně pravda: obyvatelům Kiribati, Malediv, Marshallových ostrovů nebo neméně exotického Tokelau a Tuvalu naopak velmi brzy poteče do bot. Ostrovní státy to tentokrát nevyhrály.

Neúprosná setrvačnost tání

Právě ostrovní státy, usazené na atolech v tropickém pásmu, kde průměrná nadmořská výška nepřesahuje desítky centimetrů, opravdu nepříjemně vlhce klimatické změny pocítí. Není to o šplouchání na, ale nad maják. A nejspíš jim už nepomůže ani to, když pro jednou necháme brčka stranou a na dovolenou k moři letos pojedeme na hřbetě muly.  Klimatické jevy totiž mají určitou setrvačnost, a pod planetární atmosférou zatápíme už nějaký ten pátek. Takže bude tepleji a dál budou tát ledovce ve stále rychlejším tempu. A v důsledku toho opravdu dojde na zvýšení hladiny oceánů, a tyhle státy v dost biblickém duchu zaniknou. V horizontu příštích desetiletí.

Ostrovní státy s brčky nevytrhneme

Jasně, v každém problému je zárodek řešení. A je třeba se na to dívat optimisticky, věřit, že to zvládneme. Že ty emise snížíme, globální oteplování zpomalíme a klimatické změny zastavíme. Jo! Vysadíme pár miliard stromů, krávy vyhubíme, každý barák a auto kolem nás bude na baterky, větrníky budou růst na polích místo řepky a na uhlobarony se budeme chodit dívat do zoo. Ale i tak nejspíš opravdu nedokážeme zabránit tomu, aby Maledivy nebo Kiribati nezmizelo za pár let pod hladinou. Takže co pak bude s jejich obyvateli?

Sami od sebe se nepřestěhují

Hned do startu buďme upřímní a řekněme si, že ani na jednom ze shluků těchto korálových ostrovů toho ve státní kase moc nemají. 350 000 lidí z Malediv a 110 000 Kiribaťanů je finančně naprosto závislých na cestovním ruchu. A i když tu v následujících desetiletích vznikne několik působivých lokalit k potápění a šnorchlování, zrovna tohle už nejspíš místní nespasí. Nejsou jako Holanďané, kteří si se špatně tajenou nedůvěrou ve vlastní pobřežní hráze koupí chatu na Šumavě. Ani jako obyvatelé Floridy, kteří mají kam ustoupit a přestěhovat se. Lid Kiribati a Malediv prostě nemá kam zmizet, a nemá prostředky na celonárodní transfer.

Státy pomáhají státům

Že by třeba pomohli sousedé? A jací? Vždyť jsou uprostřed vody! Nebo něco málo přispěla Organizace spojených národů, které jsou dnes členy? No a tady se dostáváme k takovému malinkatému mezinárodnímu pokrytectvíčku, které vlastně vzniklo v roce 1933, a říkáme mu Montevidejská konvence. Tato velmi stará ale stále všemi akceptovaná úmluva shrnuje práva a povinnosti států, a vlastně definuje, co to takový stát je. Z definice: pevně geograficky definovaný útvar s trvalou populací, vládou a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy. A tohle teď spláchne velká vlna.

A kde že teď je to vaše království?

V ten moment, kdy nejen obrazně ztratí obyvatelé půdu pod nohama a začnou šlapat vodu, čistě legislativně zaniknou jejich země jako uznatelné státy. Nemůžete říct, že váš stát se nachází od támhleté vlnky po tu žlutou bójku, a že vládu tvoří premiér splývající na hladině dvě tempa od prezidenta. A právě v ten okamžik oficiálně zanikne povinnost OSN zachovat podporu velmi čerstvě neexistujícím členům. Protože už nebude žádné Kiribati a Maledivy. Podporu vám taky bez adresy trvalého pobytu pošťačka nedoručí, a jeden celý stát nemůže jet na P.O. box.

Bez území nebudou ani oficiálně rozpoznaným národem, a jejich práva budou ještě o chlup tenčí, než těch plaváčků na gumových člunech, co k nám jedou na placenou dovolenou z Afriky. Smutné? To rozhodně. OSN má pár nouzových funkčních mechanismů. Uznává třeba existenci vlád a občanů v exilu. Ten má ale obvykle motivy politické, klimatický precedens tu ještě nebyl. Navíc se výhledově počítá s tím, že by se vláda z exilu alespoň teoreticky měla někdy vrátit do své domoviny. Tu ale ostrované už mít nebudou. Usadit se u sousedů natrvalo? Ale to by museli přijmout jejich občanství a zaniknout jako autonomní stát.

Hledám území pro republiku. Spěchá

Aby někdo bral ostrovany bez ostrovů vážně, musel by jim někdo další nabídnout nějaké území. Ale kdo chce teď, v době populačního růstu, rozdávat vlastní půdu jen tak? K pomoci Kiribati se donedávna hlásili Australané, ale jejich ochota přijímat běžence v posledních letech dost opadla. Většinu nezvaných hostů teď odkládají na Papui Nové Guineji, což pokud nejste přírodovědec nebo Indiana Jones není zrovna destinace snů. OSN také neřeší tzv. presumpci kontinuity. V radě OSN nemůžete sedět jen tak, když za vámi fyzicky nestojí vaše země. To je jako by tam dnes někdo zvedal ruku za Československo, Rakousko-Uhersko nebo třeba Krymský chanát. Další rozhodování se tak povedou jen o nich, ale bez nich.

Takže zatímco my tady řešíme zákaz brček a uchošťourů, ostrovní státy se skutečně potýkají s hrozbou úplné neexistence. Na to, aby si sehnaly pomoc, už mnoho času nemají. Až si jejich státy vezmou vlny, nikdo už jim oficiálně pomáhat nemusí a nejspíš na ně všichni zapomenou. Možná i my, kteří se teď snažíme často nesmyslnými akcemi zvrátit klimatickou změnu.

Autor: Radomír Dohnal

Vikingové objevili Ameriku, pojmenovali Rusko a utvářeli podobu Evropy. Kam nakonec zmizeli

Přepisování historie. Které národy si s chutí upravily vlastní minulost a tváří se, že se nic neděje

Další galerie