Olympiády minulosti, které se zrovna nepovedly. Největší potížista je bazén

V roce 1964 v Tokiu pořadatelé netrefili hloubku bazénů pro vodní polo. Byla vypočítaná na „japonský“ průměr. Sportovci z Asie si tehdy museli stěžovat, protože do výšky rostlí borci z někdejší Jugoslávie pohodlně ve vodě stáli nohama na zemi, což jim dávalo značnou výhodu nad konkurencí. S bazény jsou nějaké problémy pořád. Na prvních „novodobých“ hrách například nebyl bazén žádný a plavalo se v zátoce Pasalimani. Voda měla 13 stupňů, a kolem byly jen 2 stany. „Moje vůle přežít tu překonala mou touhu po vítězství,“ prohlásil borec z Maďarska, který s jedním ručníkem kolem ramen musel na břehu čekat 12 hodin na rozplavby. Naštěstí nezmrznul, byť několik účastníků skončilo kriticky podchlazených. Při hrách v Antverpách (1920) navazovala sekce fungl nové vodní nádrže na zákopovou linii a ostnaté dráty, které tu byly ještě od války. Prostě hry míru se vším všudy.

Dobře prohnojený bazén

Pořád to ale bylo lepší, než obří bazén na hrách v St. Louis (1904). Ten byl totiž součástí výstaviště, na kterém před hrami probíhaly dobytčí trhy. Ano, napuštěný bazén byl jednou velkou jímkou s močůvkou. Hodit si kraula v tekutém fekálu se nakonec odhodlaly jen tři týmy, zlato tehdy putovalo šampionovi do New Yorku. Čtyři další účastnící se plavci pár měsíců po sportovní události umřeli na tyfus, zbytek odešel s drahými kovy a kožními ekzémy. Kde k nim asi přišli? Naprosto masakrální tu byl i maraton, který se běžel ve skleníkové teplotě 35°C, a občerstvovací stanice na trase byly jen dvě. Nebyl to boj o medaile, ale o přežití. Svérázně provedený bazén měli i na hrách v Londýně (1908). Plavecká dráha volně navazovala na hřiště na ragby, polovina hráčů se během bojů o šišku stačila vykoupat. Ale aspoň bylo na co koukat.

Hry, které Paříž nevzrušily

To nejspíš chtěla i Francouzská tělovýchovná komise, která silně lobbovala za to, aby se hry roku 1900 konaly v Paříži. Prosadili si svou, ale bohužel o tom neřekli ostatním Francouzům. Takže jednotlivé sportovní události, které se odehrávaly v parcích kolem Veletržního paláce, běžně narušovaly piknikující rodinky, výletníci v drožkách a dámičky venčící pejsky. Největší dramata se odehrávala kolem hodu kladivem, protože výseč dopadového pole byla lemována lesem a pěšinami. Závaží běžně létalo mezi diváky i náhodně procházející, případně se odráželo od kmenů stromů a vracelo se sportovcům zpátky. Jurije Sedycha by z toho asi trefilo.

Cenu za totální improvizaci si ale zaslouží pořadatelé z Londýna. Že je v Británii mlha a pořád prší, nikoho z místních nepřekvapí. Jenže rok 1948 byl deštivý opravdu mimořádně. A poválečná Anglie pořád ještě jela v dost úsporném režimu plošného zatemnění. Co to znamenalo? Že při běhu na 1500 metrů sportovci, ani diváci neviděli cíl. Že jednotlivá sportoviště musela být osvětlována světly narychlo posháněných automobilů. Nebo že vrhači disků a oštěpaři museli sami na vlastní pěst, vybaveni baterkami, dohledávat za večerního šera, kam jim to vlastně spadlo. Prakticky třetina všech disciplín desetiboje se tu odehrávala za takových podmínek, že sportovci, diváci ani rozhodčí neviděli, co se vlastně děje.

Světlo, které vám přináší Franta

Zatímco Betlémské světlo putuje navzdory všem bezpečnostním předpisům do Vídně letadlem (prý v nevýbušné lampě), odkud jej zpohodlnělí skauti rozváží vlakem dál do Evropy, Olympijská pochodeň musí na místo konání her pěšky, štafetou. Háček je v tom, že občas zafouká trochu víc, a nikomu se nechce vracet zpátky do Řecka. Takže když v roce 1976 v Quebecu během cesty pochodeň zhasla, znovu ji zapálil okolo procházející a kouřící kanadský instalatér. To jen k té poetice zažehnutého plamene.

Olympiáda? V první řadě jde o peníze, a také o Brazílii!

Ohlédnutí za olympiádami aneb největší úspěchy našich sportovců

Další galerie