New Georgia: Jedna z nejpodivnějších bitev v Pacifiku. Co způsobilo psychický rozklad mariňáků?
Ostrov New Georgia se stal roku 1943 dějištěm jedné z nejpodivnějších bitev v Pacifiku. Padlo tu nejvíc amerických mariňáků rukama jiných mariňáků. Co se stalo?
Dnes je jeho význam minimální a moc se o něm nemluví. Ve Státech na něj jen neradi vzpomínají. I když tenhle boj nakonec vyhráli, museli pak jejich generálové kompletně přehodnotit otázku „životnosti“ vojáků v těžkých podmínkách. Samotné střetnutí přitom bylo podobné desítkám jiných. Na New Georgia si císařská armáda zřídila letiště. Americké bitevní lodě a křižníky provedou důslednou dělostřeleckou přípravu, a srovnají se zemí všechny stavby Japonců na ostrově předtím, než se vylodí jejich mariňáci. Tohle všechno jde hladce, skoro bez odporu nepřítele. Američtí vojáci mají ale problém: je jich relativně málo, před nimi leží neprostupná džungle a členitý terén. Dá se to jen těžko uhlídat.
Příliš dlouhá linie
Mariňáci jsou po dvou nebo třech mužích zakopáni ve svých „liščích norách“, mělkých okopech, podél desetikilometrové linie zásobovací stezky. Prakticky na sebe nevidí. A proto v noci nastanou problémy. Většina Japonců se už dávno stáhla na ostrůvek Kolombangara, na New Georgia zůstalo jen pár fanatiků. A ti se za tmy plíží džunglí. Dokážou tiše vlézt do amerického zákopu a podřezat spící vojáky. Nebo jim tam nechat odjištěný granát. Takže i když se v noci moc nebojovalo, je na straně Američanů ráno fůra mrtvých.
Nekonečná noc, po které přijde další
Dost na to, aby příští noc nikdo z vojáků 172. a 169. regimentu nespal. Stejně jako následujících třináct dní. Za chvilku už je to totální psycho. Po písku lezoucí krab, shnilé dřevo svítící ve tmě, zašumění trávy ve větru? To vše považují vojáci ve tmě za neklamné známky pohybu nepřítele. A pálí po tom jako diví. Střelba v jednom okopu nastartuje podobnou reakci po celé linii. A tak pořád, jednu nekonečnou hodinu za druhou. Nikdo nespí, všichni jen se strachem hledí do tmy.
Kdo je nepřítel?
Následující večer jde situace tak daleko, že začíná pálit jedna zakopaná skupina po druhé. Když velitel pošle spojku, aby zjistila situaci, schytá to. Když pro ni pošle zdravotníky, je po nich taky. Každou noc svádí desítky okopů tuhý střelecký boj, jenže sami proti sobě. Ano, jsou tu i Japonci. Pár desítek. Ale celkem 1950 zraněných si tu Američané způsobili sami navzájem. Je to pořádná ostuda, ale to by nebylo vlastně to nejhorší.
Armáda v rozkladu
Na New Georgia nakonec dorazí čerstvé posily, a slavně dobydou rozbombardované letiště. Jenže 2400 totálně vyčerpaných mužů s definitivně podlomenou psychikou, kteří tu dva týdny bojovali proti nočním stínům, budou muset na pláž doslova snést. Odmítali opustit svůj zákop, krčili se strachem, chtěli se sami odpálit. Čtrnáct dní konstantního stresu z nich udělalo úplné trosky. Fyzicky jim možná nic nechybí, ale jejich psychická kondice je v naprostém rozkladu.
Tohle nejsou simulanti
Nadřízení na ně mohou řvát, vyhrožovat jim válečným soudem nebo vězením, ale oni je nevnímají. Jsou mimo. Američtí štábní důstojníci tak nakonec přizvou k „případu“ neposlušnosti vojenské lékaře, a ti se radí s psychology a klinickými psychiatry. Zjišťují, že před sebou nemají simulanty. Ukazuje se, že mariňáci a pěchota při kampani na New Georgia prodělala „bojový stres a válečnou neurózu“, ze kterého se budou muset týdny vzpamatovávat pod dozorem lékařů v sanatoriích.
Sedm měsíců a dost
Pro americkou armádu je to něco dočista nového. Ukazuje se, že i pěchota má něco jako životnost. A že tahle životnost není neomezená. Přitom něco takového bylo už dávno známé a užívané, u námořních posádek i armádních pilotů. Po několika stovkách odlétaných hodin nebo dnech na moři musí prostě přijít odpočinek. A když se v čase nasazení odehrála bojová akce, je zapotřebí, aby relax přišel dřív, než bude pozdě.
Psychologové navrhnou pár úprav vojenské doktríny. Tvrdí například, že vycvičený americký pěšák ze sebe vydá maximum v průběhu 200 dnů. Pak už jeho „výkon“ setrvale klesá. Takže je zapotřebí dostat ho minimálně po 180 dnech pryč z boje. Zjistilo se také pár dalších, méně příjemných věcí. Po necelých sedmi měsících jde bojová morálka každého pěšáka do háje. Proč?
Když válka ztratí smysl
Už prošel ohněm bitev, má za sebou nejspíš první zranění, a už dávno nebojuje v týmu, se kterým do války nastupoval. Ví také, co válka obnáší a nepotřebuje si už nic dokazovat. Prostě si užil svoje a přestává teď chápat, proč v nějaké zatracené džungli, tisíce kilometrů od domova, bojuje za svou vlast a své blízké. Pokud takového vojáka, v zásadě kvalitního a zkušeného, vystavíte extrémnímu stresu, už nikdy nebude k užitku.
Bitva na New Georgia nepatřila k nejvýznamnějším, ale americká armáda se ze zdejšího vítězného debaklu naštěstí dokázala poučit. Než začnou osvobozovací boje v Africe a v Evropě, dokáží vypracovat a zavést do praxe rozsáhlý manuál, reflektující zkrácenou „životnost“ pěšáků. To, že by po sobě zase začali vyčerpaní a zdeptaní vojáci střílet navzájem, totiž děsí všechny.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: