„Nech je bít“ aneb zajímavosti kolem 17. listopadu 1989
17. listopad 1989 je dnem, který v naší (a sousední) malé zemi znamenal zásadní dějinný přelom. Mnohé zajímavých události z tohoto období jsou méně známé, proto rozhodně stojí za připomenutí.
Praha, pátek 17. listopadu 1989
Víte, že k masakru demonstrantů v pátek 17. listopadu 1989 a následujícím zásadním událostem vůbec nemuselo dojít? Tajemník KSČ Miroslav Štěpán totiž tento den poslal tehdejšímu ministru vnitra depeši, ve které díky pravopisné chybě stálo: „Kdyby chtěli projít z Albertova na Národní třídu, nech je bít…“. Samozřejmě se jedná o vtip, tedy doufáme, faktem ovšem zůstává, že je s tímto datem spojena řada otazníků i méně známých událostí. Zaměřme se tedy na některé z nich.
Události, které předcházely
V 80. letech došlo v mnoha zemích komunistického bloku k určitému uvolnění politické atmosféry, což dosti „nečekaně“ vedlo k mnoha protivládním demonstracím. Mnohé přitom proběhly i u nás. Tak například 10. prosince 1988 proběhla na Škroupově náměstí v Praze první oficiálně povolená manifestace opozičních seskupení v době normalizace. Projev zde měl mj. i tehdejší disident Václav Havel a soudruzi vůbec nezasáhli. Ostatně ani proti průvodu k uctění památky Jana Opletala ze 17. listopadu 1989 původně Strana zasahovat nechtěla, protože jej organizoval Socialistický svaz mládeže.
Demonstrace jako „vzrůšo“
Část mladých lidí se výše zmíněných demonstrací účastnila spíše z pocitu vzrušení. Na nepříznivou situaci ve společnosti jako např. zákaz cestování do západních zemí apod. si mnozí lidé zkrátka zvykli a brali ji jako samozřejmost. A jak píše na svém blogu známý publicista František Fuka, on a jeho kamarádi „chodili na demonstrace proto, že to bylo vzrůšo“, a že zároveň vůbec „netušili, kdo je Havel a spol.“. Ona dnes tolik proklamovaná „touha po svobodě“ tedy rozhodně nebyla základní motivací u všech zúčastněných. Mnozí se zkrátka jen chtěli „vyblbnout“.
„Žabaři, žádná mrtvola“, anebo přece?
Netřeba připomínat, že se nakonec demonstrace v období 17. listopadu poněkud zvrtly. K ošetření se kupříkladu přihlásilo celkem 568 lidí, takže žádná legrace to rozhodně nebyla. Na druhou stranu neumírali lidé, i když světovými médii proběhla zpráva o smrti studenta matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy Martina Šmída. Ta také vyburcovala celou společnost a přispěla k pádu všemi tolik „milovaného“ režimu. Zprávu vypustila do „éteru“ jistá Drahomíra Dražská, vrátná na vysokoškolských kolejích v Praze–Tróji, která v roce 2009 uvedla, že si ji vymyslela. Inu, zajímavé zdůvodnění. Jak to ale bylo doopravdy, se dodnes vlastně neví.
Volba Václava Havla prezidentem
Jak známo, komunistický režim se pod tíhou událostí nakonec zhroutil. Dne 29. prosince 1989 byl tedy Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Jednalo se přitom od roku 1948 o první hlavu státu, která v srdci nenesla nekritický obdiv k soudruhům ze Sovětského svazu a necitovala nazpaměť Marxův Komunistický manifest. Co už ale zase tolik neví, že byl Havel zvolen jednomyslně i komunistickými poslanci, kteří jej v dřívějších dobách nemohli ani cítit. Jako spisovatel tak klidně mohl napsat návod pro jiné disidenty, třeba pod názvem Z vězeňské kobky na Hrad v několika krocích.
Byl celý převrat jen promyšleným spiknutím?
Události kolem 17. listopadu jsou pochopitelně předmětem mnoha konspiračních teorií. Jedna z nejrozšířenějších tvrdí, že se celý převrat odehrál v režii STB, i když pro takové tvrzení příliš důkazů neexistuje. Faktem ale zůstává, že se soudruzi z KSČ změnám asi příliš nebránili, protože jim muselo být jasné, že se mýtus o dokonalém socialistickém zřízení dokonale hroutí. A to, že si mnozí z nich našli teplá místečka i v kapitalistické společnosti, je rovněž pravda. Člověk se zkrátka a dobře nějak živit musí…
Autor: Petr81