Přírodní monumenty, které už nikdy neuvidíme

Strom z Ténéré, mnohasetletá akácie rostoucí uprostřed prázdnoty saharské pouště, byla naprostým unikátem. Ne nadarmo byla nazývána nejosamělejší dřevinou světa, protože v okruhu 400 kilometrů od ní nic jiného nerostlo. Byla považována za symbol života, naděje, vytrvalosti. Výmluvná silueta jejího pokrouceného kmene byla zakreslena na starých mapách v měřítku 1:4 000 000 a až do roku 1930 ji evropští cestovatelé měli za pouhou legendu. Možná by bylo lepší, kdyby ji nikdy nenašli, protože pak chtěl tento monument spatřit každý. Což vedlo k jeho zkáze. V roce 1973 do ní zabořil nárazník náklaďáku nejmenovaný libyjský řidič, který prý byl pod vlivem. Fenomenální L’Arbre perdu du Ténéré tak zmizel z map i z paměti.

Ten monument tam je, ale vy ho nevidíte!

V roce 1953 se přes tuhle konkrétní špičatou partii přehoupl Sir Edmund Hillary, a vytyčil tím do té doby neexistující cestu na nejvyšší horu světa, Mount Everest. Lokalitka skalního hřebene od té doby nesla pojmenování Hillaryho schod. Jasný. V roce 2015 udeřilo v himálajském regionu zemětřesení, jež způsobilo sesuv a také zhroucení onoho schodu. Kde je problém? Že nepálská vláda od té doby tvrdí, že ten schod tam pořád je. I když satelitní snímky a fotky tvrdí, že monument už tam není. Proškolení horští vůdci a šerpové nyní musí místo obcházet, nechodit na něj a rozhodně nesmí veřejně tvrdit, že je pryč. Otázkou zůstává, proč to dělají. Nejvyšší hora světa není bez schodu o nic menší a cesta na vrchol je teď snazší.

Hillaryho schod tam pořád je, jen ho nevidíte. (foto: 123RF)

Mohl to být „top“ vodopád světa

V sezóně tu protékalo 50 000 kubíků vody každou vteřinu, rozmělněno do 17 burácivých sloupců vody, padajících postupně po 7 stupních do hloubky 114 metrů. Lomoz padající vody byl slyšet na 30 kilometrů. Nicméně vodopády Guairá, stojící na hranici mezi Brazílií a Paraguayí, svou aspiraci na přírodní světový rekord nikdy neproměnily. V roce 1982 brazilská armáda zdemolovala celou kaskádu Saltos del Guairá trhavinami, aby udělala místo obří vodní nádrži a hydroelektrárně Itaipú. Proč? Vodní elektrárna je ekologickým, obnovitelným a bezemisním zdrojem energie, ne? A Brazilci jen chtěli trochu pomoci životnímu prostředí…

Tyhle kaskády už dneska taky neuvidíte, protože ekologie. (foto: 123RF)

Geologické důkazy božské rezignace

Skalní útvar Mukurob v Namibii a El Dedo de Dios na Kanárech od sebe dělilo nějakých 9000 kilometrů. Přesto vypadaly prakticky totožně. Oběma se také říkalo Boží prst. Svou kompozicí a rovnováhou vcelku názorně popíraly gravitaci, patřily k vyhledávaným chráněným monumentům. Ten první se skácel, pravděpodobně v důsledku písečné bouře, v roce 1988. Druhý to zabalil po urputné vichřici v roce 2005. Dá se tedy bez nadsázky říct, že Bůh na lidstvo dočista rezignoval a přestal nám nakonec ukazovat i své vztyčené prostředníky. Že by nějaké znamení?

Jeden z božských prostředníčků – Mukurob. (foto: 123RF)

Okno z vápence a Malty

Azurové okno, it-Tieqa Żerqa, bylo maltskou verzí naší Pravčické brány. S tím rozdílem, že selfíčko u přírodního vápencového monumentu na ostrově Gozo si střihly miliony turistů. A následoval převeliký globální smutník, když se v roce 2017 tohle skalní těleso odporoučelo do vln. Pojila se s tím dvě velká překvapení. První se týkalo stáří populárního vápencového útvaru.

Azurové okno na Maltě už není. (foto: instagram)

Onen monument tu nestál miliony let, jak si lidé často mysleli, ale nanejvýš 2-3 staletí. A druhé? Azurové okno nezabily klimatické změny! Zaniklo docela přirozeně, po bouřích a v důsledku postupující erozní činnosti. Té samé eroze, která jej pomohla vytvořit. Pár dalších podobných vápencových bran se tu zatím úspěšně tvoří, chce to jen chvilku se selfíčky počkat.

Jaké jsou ty nejlepší aplikace pro cestování? S těmito se určitě neztratíte

Nejbezpečnější destinace na světě. Pokud se bojíte cestovat do cizích zemí, leťte právě sem

Další galerie