Výlety smrti: Místa, ze kterých není návratu
Léto a turistická sezóna jsou zpět, a spolu s ním i porce čerstvých tipů, kam letos poslat tchyni na hodně dlouhý výlet.
Začít můžeme výletem z Chuspipaty do Coroica. Co tu je k vidění? Nu, jsme v Bolívii, takže vcelku nic moc. Podstatné je, že mezi zmíněnými osadami vede 69 kilometrů serpentýn děsivé silnice Yungas, která je neskromně přezdívána Cestou smrti. Může za to absence svodidel, 600 metrů hluboké propasti a taky to, že se sem ročně vydá 28 000 bláznivě nepřipravených turistů-cyklistů. Časy, kdy tu docházelo ke stovce smrtelných nehod ročně, a autobusy tu ze srázu padaly jako přezrálé hrušky, jsou nejspíš nenávratně pryč. Ale pořád je to místo, které by vaše tchyně měla vidět.
Jezero živých mrtvých soch
Že se vrátila zpět a ještě k tomu se spoustou suvenýrů? Pak můžete vyzkoušet letenku do Tanzanie a výlet k jezeru Natron. Je to zázrak přírody, byť to tu zrovna pohostinně nevypadá. Ale za to je tu asi ta největší kolonie plameňáků na světě. Pokud má ráda růžovou, mohlo by to fungovat. Hlavně dýchat zhluboka. Je tu extrémní koncentrace uhličitanu sodného, takže pohyb po souši je jako šňupat minerálku brčkem. Zdejší mělká červená voda lákavě svádí k cachtání: má pH 10, teplotu okolo 60°C. Jedna koupel dokáže udělat z člověka za pár minut nejprve živou, a pak už ne až tak úplně živou sochu.
Hora, která se probouzí
Že už je zpátky, a ty lázně jí udělaly dobře na klouby? Bezva, chce to výlet do Indonésie, na další místo smrti, a potrénovat teď již posílená kolena výstupem na horu Sinabung. Proč? Z výšky 2460 metrů je odtud krásný výhled do kraje. Občas to tu ale trochu zafuní. Sinabung je totiž stratovulkán, a v posledních letech soptí a prská do okolí tak často, že už to ani není vtipné. Obyvatele odtud vláda evakuuje v takovém rytmu, že během výstupu zažijete aspoň jeden apokalyptický exodus. Půda se tu rutinně propadá pod nohama přímo do kotlů vařícího bahna.
Klidná dovolená u moře
Je zpátky, viďte? A ještě vám vynadala, že tam bylo moc nahuleno, co? Dobře, zkusíme to jinak. Poklidnou dovolenou na pláži u moře, na čerstvém vzduchu, kde ji nikdo rušit nebude. Vaším cílem je protentokrát ostrůvek Ilha De Queimada Grande u Brazílie. Je tu krásně, a není tu ani noha. Proč? Protože všechno, co tu má nohy, už dávno sežrali hadi. Přesněji tedy křovináři ostrovní, kterým se tu pořád nebývale daří. Je jich tu stálá populace kolem 6000, což při rozloze ostrova znamená 4 kusy na každých 1000 metrů čtverečních. Doporučujeme pobyt hlavně v době páření, kdy jsou hadi obzvlášť nerudní.
Panamská pohádková Pandora
Hádáme, že už je zase zpátky, protože je buď utloukla kabelkou, nebo otrávila. Poslední pokus. Protože už se fondy na letenky pro zcestovalou tchyni tenčí, nepoplujeme daleko. Vysadit ji můžete na panamském ostrově smrti Coiba. Od roku 1919 tu fungovala trestanecká kolonie, kam později diktátoři jako Torrijos a Noriega posílali ve velkém na odúmrť jak své politické oponenty, tak i ty nejhorší vyvrhele celé Ameriky. Uspořádání tu bylo unikátní: vězni žili ve třicítce vlastnoručně postavených kempů, dozorci byli zavření v opevněné pevnosti. Proč?
Je tu krásně, to ano, ale zdejší fauna i flóra je vražedná asi jako Pandora. Jednadvacet lokálních populací krokodýlů, stovka jedovatých hadů, písečné blechy a masožravé mouchy, stromy, které vám při dešti mohou poleptat kůži. Jednotlivé kempy si mohly dopomoci k potravinám jen tak, že se na pokyn dozorců mydlily mezi sebou. Ti, kteří neleží v masových hrobech, tu pořád ještě jsou. A jsou k smrti šílení. Ne. Neděláme si žádné iluze o tom, že by zdejší klima nebo přítomnost vyvrhelů obstála proti vaší tchyni. Ale mohla by tu začít šéfovat, abyste od ní měli chvilku pokoj.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT