Minecraft a jeho přínosy: Dejte na vědce a nakopněte svou kreativitu!
Počítačové hry v nás ubíjí fantazii, dělají z nás notorické povaleče, pokud ne rovnou do davů střílející psychopaty. Vážně? Samozřejmě, že to nemůžeme hodit jen na ně! Jak upozorňují neurovědci z Iowské státní univerzity, v řadě případů mohou počítačové hry naši kreativitu podporovat a mozek stimulovat. Zásadní je, co a jak vlastně paříte.
Měření faktorů ovlivňujících kreativitu je do krajnosti nevděčná práce. Navíc u počítačových her, na něž se tradičně nadává jako na to největší zlo. Ale profesor psychologie, Douglas Gentile, se z nich pokusil vytlouct co nejvíc. A dokázal, že Minecraft je vlastně přínosem.
Dal dohromady 352 lidských pokusných králíků, a dopřál jim 40 minut ve skupinkách naprostého vegetu. Jedni mohli pařit videohry, druzí se jen váleli na gauči a koukat na bednu, třetí pařili kostičkového Minecrafta s dopředu danými instrukcemi a čtvrtí si mohli v prostředí Minecraftu dělat naprosto cokoliv. Prostě pohodový výzkum.
Kostičky vs. televize
Pak následovala o poznání úmornější fáze psychotestů a nejrůznějších hloubavých zkoušek kreativity (mimochodem, účastníci při nich měli namalovat co nejpodivnějšího mimozemšťana). A vyhodnocení?
Zatímco někomu 40 minut pauzy nešlo k duhu, jiní pokusní králíci zazářili. Přesněji řečeno a statisticky průkazně doloženo: v testech kreativity zabodovali ti, kteří si mohli v Minecraftu dělat cokoliv. Nejhůře dopadli gaučos povalečos, následovaní instruovanými hráči Minecraft.
Co z toho plyne? Že nejspíš nemůžeme všechny počítačové a video-hry hodit do jednoho pytle, a nazývat je nástroji hromadné destrukce fantazie. A že nás vlastně některé dost intenzivně nakopávají k vyšším výkonům. Jde o to které.
A k tomu má právě Gentile zajímavou teorii. Rozvíjí nás hry, které nám dávají volnost, anebo nás nutí se nějak učit. Třeba pochytit mechanismus hry, který dopředu neznáme, a snažíme se je metodou pokus/omyl pochopit.
Ne každá hra je špatná pro vaši kreativitu
O dost bídněji si vedou hry s jednoduchou logikou, které vás neustále bombardují snadným postupem do nových levelů za plnění stereotypních úkolů.
Řekněme démonické klikání ve stylu Diabla, nebo některých RPG a stříleček, za které vám hra tu a tam hodí jako pejskovi novou kostičku, tedy postup na další úroveň (jež vám ale nenabídne – kromě lepších schopností, nových zbraní, více životů a nových nepřátel nic jiného). Celé je to ale trochu složitější.
Hry, které disponují hlubším kontextem a příběhem, patří k těm kreativitu podporující. Jiné vás vedou přes teamspeak k nečekaně prosociálnímu chování (tedy přesný opak toho, co se o samotářských pařanech obvykle říká).
A nakonec i kompetitivní strategie přináší hráčům potřebnou stimulaci, v podobě posílení organizace a logiky. „Dokonce některé týmové střílečky mohou přimět hráče, skrze snahu o získání strategické výhody na virtuálním bojišti, k rozvoji přemýšlení a podpoře fantazie,“ říká Gentile.
Proč dopadli hráči Minecraftu bez instrukcí tak dobře? Jednoduše proto, že hra má nepřímý systém vedení, a nechává vám absolutní volnost. Jen vytváří prostor, který můžete volně formovat. A přesně takové hry pak nebudou zhoubou vašeho mozku, ale budou jej úspěšně rozvíjet.
FOTO: 123RF
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Hry, které vydělaly miliardy. Už dávno neplatí, že v zábavním průmyslu vedou filmy