Martin Dědič a Aleš Kaňkovský: Návštěva Portugalska byla obohacující. Skvělá zkušenost!

Co bylo záměrem návštěvy Universidade de Aveiro?

Martin Dědič: Navázat kontakty, zjistit, kam se od poslední návštěvy posunuli, inspirovat se… Obecně cílem takových cest je společný výzkum, společné odborné články a tak dále.

Znamená to, že už jste v Aveiru v minulosti byli?

Martin Dědič: Já už byl v Aveiru potřetí. Poprvé jsem se k tomu dostal tak, že mě před třemi lety oslovil vedoucí katedry Vladimír Nývlt s tím, zda bych měl zájem s ním vyrazit na pět dní do Portugalska. Odpověděl jsem, že ano. Byla to obrovská zkušenost, skutečně super zážitek. Měl jsem tam dvě přednášky v angličtině, což byla výzva. První moc dobře nedopadla, ale druhá už byla v pořádku. Zároveň pro nás měli připravený program, díky kterému jsme poznali například jejich laboratoře, navštívili jsme Porto a tak dále. Rok na to jsem do Portugalska vycestoval znovu (opět na pět dní). Program byl odlišný, s kolegou Jiřím Šálem jsme trávili hodně času v laboratořích. Opět velká zkušenost! Letos jsme měli s Alešem vyrazit už v dubnu, ale nakonec se to odsunulo na září. Tentokrát jsme vyrazili na devět dní, díky čemuž jsme měli mimo jiné i více času se podívat na univerzity v jiných městech. Měli jsme štěstí, že nám vyšlo i pěkné počasí.

A vaše pocity po návratu?

Aleš Kaňkovský: Bylo to opravdu obohacují. Vrátil jsem se s nápady, co tady realizovat, a také plný energie do doktorského studia!

Martin Dědič: Taková zkušenost vám hodně otevře obzor. Někdo se jí bojí, ale stojí za to. Příští rok bychom chtěli jet zase, máme to přislíbeno, tak snad se to podaří.

Říkáte, že se někdo takové zkušenosti bojí… Je k tomu důvod?

Martin Dědič: Není, ale přece jen je to cesta do neznáma, takže se obavy dají pochopit. Je to stejné, jako když jsem tam měl poprvé přednášet v angličtině… bylo to těžké.

Měl jste plný sál posluchačů?

Martin Dědič: Měl. (úsměv) Byla to výzva, protože přednášet v angličtině pro mě není vůbec snadné. Nejsem na to zvyklý.

Aleš Kaňkovský: Další věcí je nejistota, kdy nevíte, kdo vám rozumí, kdo přesně chápe, co vlastně říkáte. Technická angličtina je úplně jiná než běžná. Přednášet v cizím jazyce opravdu není snadné.

Doporučujete studentům zahraniční výjezdy?

Martin Dědič: Ano, už jen kvůli tomu, že si myslím, že je dobré navštívit jiné prostředí. Samotného mě zpětně mrzí, že jsem někam nejel už jako student. Samozřejmě se nyní nabízí jet tam studovat doktorát, ale člověk už je v jiné pozici. Máme rodiny a tak dále.

Aleš Kaňkovský: Je to každopádně skvělá zkušenost. A pokud se studenti osvědčí a budou dobří, je možnost tam navázat spolupráci. Rozhodně mají dveře otevřené.

Zaujalo vás obecně v Portugalsku něco z hlediska vašeho oboru?

Aleš Kaňkovský: Koukali jsme po novostavbách a je třeba říct, že tam ke stavařině přistupují trošku jinak. Občas to nebyla úplně kvalitně provedená práce. Lidé u nás jsou kolikrát negativní, myslí si, že v zahraničí je všechno lepší, ale například z tohoto hlediska jsme tady na tom dobře.

Jací jsou tamní lidé?

Martin Dědič: Jsou v klidu, nikam nespěchají. Jen pro příklad – od 15 do 19 hodin mají všude zavřeno! Měli jsme hlad, hledali restaurace, ale nikde nebyla možnost se najíst. Člověk si tam musí změnit režim.

Jak přistupují ke COVID-19?

Martin Dědič: V pohodě, berou to tak, jak to je. Prostě se opatřeními řídí.

Aleš Kaňkovský: Dokonce i bezdomovci v metru měli roušky. Možná nefunkční… ale měli je.

Martin Dědič: Když jsme si roušku sundali v prázdném vlaku, už po nás šel průvodčí. (úsměv)

Na VŠTE pracujete, přičemž by zaznít mělo, že jste zde i studovali…

Aleš Kaňkovský: Studovali jsme Konstrukce staveb – bakaláře i magistra. S Martinem jsme byli spolužáci.

Po škole jste nastoupili do soukromého sektoru?

Aleš Kaňkovský: Ano, bylo to seznámení s realitou. (úsměv) Těžká práce, za kterou člověk ručí, přesčasy… a do toho nízký plat. Měl jsem s tím tolik nervů, že jsem nakonec skončil.

Martin Dědič: Já to měl také tak. Vedl jsem tým čtyř lidí, za které jsem měl zodpovědnost, přitom jsem měl stejné peníze jako oni.

Práce na VŠTE vás tedy naplňuje víc?

Aleš Kaňkovský: Určitě ano. Vyučujeme, zároveň se věnujeme vědecké činnosti…

Martin Dědič: Jen teď je to těžší, když musíme vyučovat na dálku. Nevadí mi mluvit před lidmi, ale před monitorem je to takové zvláštní…

Byli jste studenti a nyní na stejné škole učíte. Jaký je to pocit?

Martin Dědič: Vzpomínám si na první přednášku, která byla nejhorší. (úsměv) Dostal jsem dálkaře, kteří byli většinou starší než já. Ale důkladně jsem se připravil a zvládl to. Celkově byl první semestr náročnější, ale nakonec se to srovnalo.

Aleš Kaňkovský: Také jsem měl na první hodině starší studenty, než jsem já. (úsměv) U kombinovaných studentů je ale výhodou, že jsou to většinou lidé z praxe. Mají ke škole jiný přístup, je vidět, že jsou to lidé, kteří studují, protože to skutečně chtějí, nejde jim jen o status studenta, jak se někdy v prezenčním studiu stává. Na školu jdou s nějakým cílem a většinou vydrží až do konce.

Václav Votruba

Další galerie