Malé velké lži pro každý den

Jsem tam za chvilku. Už tam budu. Jsem skoro za rohem. Většinou tím myslíme to, že jsme pořád ještě festovně daleko, nebo že jsme rovnou zapomněli, že někde máme na čas být. Momentík strpení, během chvíle dorazím a pět minutek je pak cokoliv mezi 10-25 minutami, které nám reálně k místu zaberou. Co nás ale tolik zdrželo? Většinou příšerná zácpa na silnici, zasekané město nebo zpoždění na trati. Vědomě přitom sázíme na to, že se nikdo nebude po naší trase pídit a jako omluva pozdního příchodu to bude stačit.

Lži z kanceláří i robotáren

Další populární lži? Promiň, neslyšel jsem zvonění. Měl jsem zrovna vypnutý zvuk, nebo mobil byl v nabíječce. Je to snesitelnější než říct, že jste vážně neměli náladu na dlouhé povídání. Okamžiky strávené s milenkou nebo přáteli v baru nám obvykle vykrývá pobyt mimo signál nebo vybitá baterie. Takže často ani nevíme, jak ten čas letí. Horší je, když naši nevěru anebo špatně maskovaný večírek potvrdí nějaké obrázky v telefonu. Ale tak už to chodí. Náš telefon občas zlobí, chová se divně.

Je to dost průhledné, i když jen přepošlete něco nevhodného někomu, kdo vlastně neměl být adresátem zprávy. Místo „fakt jsem to nechtěl řešit, neměl jsem chuť si to číst a vlastně mě to teď vůbec nezajímá“ říkáme: muselo mi to spadnout do spamu, skončilo to v nedoručené poště. Šéfové na tohle bývají po čase dost alergičtí, takže opatrně. Stejně jako na frázi už to mám skoro hotové, zrovna finišuju.

Obvykle se to překrývá s momentem, kdy s hrůzou zjišťujeme, že jsme měli něco udělat. Naprostou neoriginalitou hraničící až s tupostí pak vyniká dvojice zrovna jsem se chystal vám napsat nebo zrovna si to čtu. Jaká vzácná časová shoda, že? Je to skoro znamení. Ale nebojte, musím na jednu schůzku, a pak se vám ještě ozvu případně spojí se s vámi někdo od nás. Možná údržbář nebo uklízečka? Těžko říct. Tím necháme běžné pracovní lži raději za sebou a vyrazíme do minového pole lží společenských.

Mezi přáteli a nepřáteli

Začneme hned tou největší. Rád vás poznávám případně mám radost, že se konečně setkáváme. Obvykle tím kryjeme širokou škálu pocitů, od – ne, rozhodně nejsem rád, že jsme se tu potkali – až po – vůbec netuším, kdo vlastně jste a proč by mě to mělo zajímat. Brzy se začnou nabalovat další lži. Třeba jako To je opravdu zajímavé případně Ano, o tom jsem taky slyšel. Přeložit si to můžeme jako „vůbec mě to nezajímá“ a „tohle slyším poprvé“.

Následovat může klasické jen si dělám legraci (tj. vy asi nepochopíte vtip, že ?) a nechtěl bych se vás nějak dotknout (chtěl, ale nechci z toho mít trable). Jaká smůla, že už musíte běžet. Ale rozhodně spolu musíme brzy někam zajít.

Jen tak spolu, ve dvojici

Od lží, kterými polstrujeme zdvořilostní fráze a kořeníme společenskou konverzaci, se můžeme propracovat až ke hlubším vztahům. Kde se pravda nenosí vůbec. Už jen ty mnohoznačné odpovědi jako jo, dobrý nebo všechno v pořádku, já se přeci vůbec nezlobím případně nic se neděje, a taky katastrofu věštící odpověď nic. Jen si vzpomeňte, co z toho nic se neděje posledně vzniklo.

A jinak? Dneska ti to vážně sluší (cesta ke třetí metě?), můžeš mi věřit (nemůžeš mi věřit), to se ti povedlo (už to prosím nikdy nedělej), jsem rád za každou chvilku s tebou (semifinále začíná v 18.15). Máš pravdu (ale dost dobře se možná pleteš), to jsi jí řekla dobře (vážně si jí to musela říkat takhle?), chutná to báječně (pokoušíš se mě zabít jedem, viď?). Protože nikdo to nesvede tak dobře, jako ty (až na mojí bejvalku).

Takže i když se za svou neposkvrněnou pravdomluvnost budete rvát, bylo by férové připustit, že vám tu a tam všední malé lži nejspíš vůbec nejsou cizí.

FOTO: 123RF

Věci, kterých muži v životě nejvíce litují

Život bez limitů… aneb Proč potřebujeme pocit volnosti a svobody

Další galerie