Ve dvou se to lépe táhne. Kteří nejznámější sérioví vrazi pracovali v páru a zmátli tak vyšetřovatele?
Když vyjdeme ze statistik FBI, ročně z 15 000 vražd spáchaných na území Spojených států amerických připadá 150 na vrub sériových vrahů. Takže jich vlastně navzdory senzacím tolik není. Skutečný poplach ale nastane, jakmile je hledán nikoliv jeden vrah, ale vražedné duo.
FBI také dodává, že z dlouhodobého hlediska se v USA v každý daný moment vyskytuje něco kolem 25-50 sériových vrahů. Na skoro 330 milionů obyvatel je to méně než jehla v kupce sena. Proto také těmhle řezníkům jejich práce prochází tak dlouho. Sérioví vrazi nejsou členy žádné zločinecké organizace, mají své vlastní nezřejmé motivy a puzení. A tím nejen z hlediska jednoprocentní statistické odchylky matou své stopy. Ještě více zmatku pak mezi vyšetřovateli způsobí, když je sériovým vrahem žena. Jsou takové, ale je jich jen čtvrtina z toho jednoho procenta. Bílé vrány. Většina detektivů bude – když už po pachateli sériových vražd – pátrat po muži, nikoliv po ženě.
Zabijácký pár
A ještě víc na okraj posunutá situace nastává, když jsou sérioví vrazi dva a pracují v páru. To je pravděpodobné jako bílá vrána, která žongluje s bublinkami na hřbetu jednorožce. Dokonale to mate konvenční metody. Nesedí otisky, popis je zmatečný, psychologický profil neodpovídá ani jednomu z pachatelů. Vraždy totiž zrcadlí psyché jich obou. Dopadnout takové vražedně hybridní duo je pak neskutečný kumšt.
Volavka a dravec
Pro potenciální oběti z toho ale nic dobrého neplyne. Většinou jsou totiž vrazi ve smíšeném páru a žena tu působí jako volavka. Což je past, na kterou se snadno nachytáte. Cizí ženě jiná žena pomůže na temné ulici spíš, než cizímu muži. A o ženám ochotně pomáhajících chlapech ani nemluvě. Takhle pracovali Ian Brady a Myra Hindley v roce 1963 ve staré dobré Anglii. Páreček si vytyčil za cíl provedení „dokonalé vraždy„. Ulovili pět obětí, než spadla klec. Především díky jejich naprostému amatérismu. Notně šáhlí ale byli oba. Princip nevinné volavky fungoval i Fredu a Rosemary Westovým. Oběti, ženy vracející se pozdě v noci domů, jim samy vlezly do auta. Skončily pak v jejich sklepě. Byl jich tucet.
Stařečkové z venkova
Past vrahů, Raye a Faye Copelandových z Missouri, byla vlastně ještě děsivější. Byli to farmáři v důchodu. A chtěli se zbavit každoročního přírůstku dobytka. Takže na jejich zemědělskou usedlost v polích jezdili lidé z velké dálky a s pořádným balíkem peněz. Úspěšný prodej pak manželé oslavili vraždou kupujícího a mohli to spustit znovu. Na účtu mají až 12 obětí. Protože co si budeme povídat, venkovská farma uprostřed ničeho, to je dobré místo na zabíjení i schovávání těl. Byli to mimochodem nejstarší popravení Američané.
Prostě je to bavilo…
Znáte film Takoví normální zabijáci? Je to sice z roku 1994, ale režisér Oliver Stone tu vykřesal žánrovou klasiku. Na druhé straně, měl k tomu vynikající předlohu. Devatenáctiletého Charlese Starkweathera a čtrnáctiletou Caril Ann Fugate. Jejich road-story napříč dvěma státy a dvěma měsíci vyústila v 11 mrtvých. Možná víc. Jisté je, že jejich psychologické vyšetření by jim dnes zajistilo vypolštářovanou celu. V padesátých letech ale tolik štěstí neměli. Motiv? Zabíjení pro vzrušení ze zabíjení.
Kdo je hlava a kdo tělo?
Alton Coleman a Debra Brown měli rozdělené role. Dominantní a submisivní. Soud a psychologové ale v zásadě nedokázali stanovit, kdo byl kdo. Brownová půlku procesu vypadala jako zneužitá a ztýraná oběť, zatažená do vražedných špinavostí svého psychopata. Jenže ejhle, pak se zase jevila jako chladnokrevný a manipulující mozek operací. Experti změnili názor asi třikrát. Jejich osmi obětem, včetně tří ani ne desetiletých holčiček, to už život stejně nevrátí.
Láska a sex. A spousta mrtvol
Ted Bundy je jméno mezi vrahy proslavené. Bundyho ale necháme protentokrát spát a raději zmíníme Carol M. Bundy a jejího „hrdinu“ Douga Clarka. To on pro ni „lovil“ prostitutky a nosil jí domů trofeje. Uřezané hlavy, které si nechávali v mrazáku. Celé to prý bylo dost sexuální. Na čistou lásku zase hráli „Milenci ze seznamky“. Raymond Fernandez a Martha Beck moc krásy nepobrali, a tak se seznámili přes inzerát. Iritovalo je ale, že jejich nově nalezené společné štěstí jim narušují stále další žadatelé. A tak je mordovali. Nestačilo jen stáhnout tu inzerci z oběhu? Dvacet mrtvých a dvě elektrická křesla. A také poslední slova Fernandeze, který z cely smrti volal: „Co vy vlastně víte o opravdové lásce…“
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Vražedné rozdíly. Sérioví vrazi si vybírají neznámé oběti, vražedkyně někoho ze známých