Kometární trefa do černého. Co bude teď?

Lidé přistáli na kometě. To je dobrá zpráva, která celé lidstvo aspoň na pár okamžiků přenesla zpátky do šedesátých let, kdy se Američané vydali na Měsíc, a celá planeta seděla u televize a prožívala sen své generace. Co nás ale čeká teď?

Chtěli jste vždycky vědět, jak vypadá kometa z výšky čtyřiceti metrů? Tak teď už to víte!

Starý pan Jules Verne by z nás měl radost. Od doby, kdy napsal svůj fantaskní román Na kometě, uplynulo pouhých 137 let, a lidstvu se podařilo dosáhnout jeho snu – no dobře, probíhalo to trochu jinak, než jak o tom psal ve svém vědeckofantastickém díle, ale kometa jako kometa, že. Důležité je to, že až se vás budou v budoucnu děti ptát, co se stalo v roce 2014, můžete jim hrdě odpovědět: „To byl rok, kdy jsme se trefili do komety!„

Dlouhá cesta

Vraťme se o deset let zpátky – z evropského vesmírného komplexu ve Francouzské Guyaně v březnu roku 2004 odstartovala raketa Ariane-5 se sondou Rosetta na palubě. Vzhledem k tomu, že žádná raketa té doby (a vlastně ani dnes) nebyla schopná dopravit sondu ke kometě přímou cestou, rozhodli se vědci použít metodu gravitačního praku, při níž získávala sonda potřebnou rychlost tím, že využívala gravitaci planet – nejdřív oblétla Zemi, pak se vydala k Marsu a následovaly další dva oblety Země; pak Rosetta pokračovala směrem k pásu asteroidů, přiblížila se ke dvěma a po sedmi letech se přepnula do hibernace. V lednu 2014 se znovu probudila a během letošního léta se pozvolna usazovala na dráze, která ji nakonec dovedla až ke kometě. Při komunikaci s řídicím střediskem v německém Darmstadtu musí vědci počítat s padesátiminutovou prodlevou, během níž signál putuje ze Země k sondě.

A k čemu to vlastně je dobré?

Takže se nám podařilo posadit sondu na povrch komety – hurá a co dál? Lidstvo během této mise dosáhlo několika důležitých prvenství; kromě samotného přistání se podařilo například provést první automatickou sondu pásem asteroidů. Jasným kladem je také potvrzení toho, že pomocí gravitace dokážeme vyslat objekty do hlubin vesmíru, o využití autonomního pohonu nemluvě. Předpokládáme, že se dozvíme něco o tom, jakým způsobem vznikl život v naší sluneční soustavě a na Zemi jako takové.

Ne, rozhodně jsme to neudělali jen proto, abychom věděli, že to dokážeme (i když je to příjemné vědomí) – důležité teď bude používat a rozvíjet technologie, které program Rosetta používá; kdo ví, která z nich se stane pro příští generaci tím, čím je pro nás satelitní navigace, paměťové plasty, nehořlavé materiály nebo klimatizace.