Jan Palach nebyl první ani poslední! Před 50 lety se upálil také Jan Zajíc. Historie ale pamatuje i další živé pochodně!
Nedávno jsme si připomněli 50 let od sebeupálení Jana Palacha. Stejná doba letos uplyne od totožných činů další lidí. Sebevražda upálením navíc není reliktem minulosti.
Sebeupálení jako demonstrativní sebevražda. Kde se vůbec vzalo?
Sebevražda upálením není právě nejběžnější, protože se s největší pravděpodobností nejedná o nic příjemného. Většinou jsou tedy tyto akty demonstrativní, neboť mají na něco upozornit a vyburcovat veřejnost. Sebeupálení je celkem běžné v zemích s hinduistickým a buddhistickým náboženstvím, kde je praktikováno stovky let v náboženském kontextu. Panují ostatně názory, že čin Jana Palacha byl inspirován protesty vietnamských buddhistů proti politice generálů.
V tomto ohledu je ostatně nejznámější sebeupálení Thich Quang Duca, vietnamského máhájanového mnicha, jenž ukončil svůj život 11. června 1963 v Saigonu, a to na protest proti perzekuci buddhistů v Jižním Vietnamu za vlády prvního prezidenta Ngo Dinh Ziema. V posledních deseti letech se také upálili desítky buddhistů v Tibetu, a to na protest proti čínské politice v této středoasijské zemi.
Protesty proti válce ve Vietnamu i vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR
Ve Spojených státech amerických se v polovině 60. let upálilo několik jedinců kvůli válce ve Vietnamu. Na evropském kontinentu se ale tento akt objevil až v souvislosti s vpády vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako první se 8. září 1968 upálil devětapadesátiletý Polák Ryszard Siwiec. Učinil tak přitom na varšavském Stadionu desetiletí během oslav celostátních dožínek, a to za přítomnosti vedení PSDS (Polské sjednocené komunistické strany), diplomatů a sta tisíc diváků.
Dva měsíce po Siwiecovi ukončil svůj život ohněm i čtyřicetiletý Ukrajinec Vasyl Makuch, který se v centru Kyjeva upálil nejen na protest proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale především proti sovětské okupaci Ukrajiny a její rusifikaci.
16. ledna 1969 se na Václavském náměstí v Praze upálil Jan Palach, přičemž jeho čin je v našich končinách jednoznačně nejznámější. Dvacetiletý student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy inspiroval i další. Pouze čtyři dny po něm (a den po jeho smrti – Palach přežil a zemřel až 19. ledna v nemocnici) se v Plzni upálil pivovarský dělník Václav Hlavatý, jemuž bylo 25 let, a téhož dne v Budapešti ukončil stejným způsobem svůj život Sándor Bauer, teprve šestnáctiletý učeň.
Jan Zajíc a další „mučedníci“
Jak víme, normalizace v tehdejší ČSSR pokračovala i skrze Palachův čin „vesele“ dál, přičemž i přes demonstrace nedošlo k dlouhodobému vyburcování československé veřejnosti. Symbolicky v den 21. výročí komunistického puče v roce 1948 (25. února) se proto v Praze upálil osmnáctiletý student Jan Zajíc. Ačkoli chtěl po sebezapálení v jednom z domů vyběhnout na Václavské náměstí, ztratil orientaci a uhořel na schodech. Zajíc sis sice přál být pohřben v Praze, Státní bezpečnost to ale nedovolila, protože se obávala dalších demonstrací. Pohřben je tedy v rodném Vítkově.
Po Zajícovi následovali i další, ačkoli se o nich v době činu informovalo jen okrajově a ani dnes nejsou tito lidé příliš známí. 4. dubna 1969 se např. upálil devětatřicetiletý Evžen Plocek a pouze o týden později ho následoval Michal Lefčík, teprve osmnáctiletý slovenský voják Československé lidové armády. K podobným protestům ostatně nadále docházelo i jinde v zemích Východního bloku. Mohlo by se tedy zdát, že s rokem 1989 demonstrativní sebevraždy skončí, leč nestalo se tak…
Sebeupálení u nás po roce 1989 nevymizelo
Na našem území jsou po tzv. „Sametové revoluci“ známy další případy, při nichž došlo k demonstrativní sebevraždě sebeupálením. První z nich spáchal zhruba šedesátiletý Jozef Aszmongyi, Slovák žijící v Česku. 16. září 1992 se ve vesnici Hasina upálil na protest proti rozdělení Československa. Jeho čin ovšem nic nezměnil a navíc dopadl jako většina jeho předchůdců, protože o něm média informovala jen sporadicky.
K jiné známější demonstrativní sebevraždě upálením došlo v roce 2003. Ve čtvrtek 6. března ukončil dobrovolně svůj život Zdeněk Adamec, devatenáctiletý student z Humpolce. Na Václavském náměstí v Praze se upálil z poměrně nejasných důvodů, ačkoli z dopisu na rozloučenou vyplývá, že to bylo na protest proti neeokologickému způsobu života konzumní společnosti. Adamec, jenž se hlásil k sebevraždám Palacha i Zajíce, navíc inspiroval i další studenty, ale také psychické nemocné či na okraji společnosti stojící lidi k totožnému činu.
Otázkou ovšem zůstává, zda tyto akty skutečně mohou něco změnit a jestli by jejich aktéři neudělali lépe, kdyby za svoje ideje bojovali jinak. Co myslíte?
Autor: Petr81
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: