Jak odhalit lež? Máme pro vás pár praktických tipů, jak můžete poznat lháře
Když si pohlídáte pár detailů, nemusí to být zase tak těžké. Je ale třeba rozlišit a odhadnout předem, s jakým lhářem máte nejspíš co dočinění. Lež totiž může být (předem) promyšlená nebo okamžitá. Nejsnazší je odhalení té druhé, nepřipravené, než od té, kterou si na vás přichytal profesionální lhář.
Mezi chlapíkem v sáčku, který vám prodává tu zaručeně nejlepší pojistku na světě; týpkem, který se jakoby náhodou dobývá do vašeho auta a manželkou, která vám vysvětluje přítomnost instalatéra (bez montérek) pod postelí, je prostě řada mezistupňů. Povíme si, které znaky především neverbální komunikace ukazují na lež.
Většinu rad o poznávání lhářů lháři znají
Kde začít? U očního kontaktu a informace, že lháři se mu vyhýbají. Což je informace, kterou lháři profi-úrovně dobře znají. Takže si pohlídejte každý „nepřiměřený“ oční kontakt, ten vyhýbavý i takový, kdy vám zdánlivě pravdomluvný protějšek doslova visí na obličeji. S přiměřeností souvisí i mimika a gestikulace. Jasně, ne každý se neverbálně vyjadřuje s dovedností mima po zásahu elektrickým proudem.
Ale pokud před vámi stojí jako opařenej, tak tu něco možná nesedí. Z praxe? Stojí za zmínku, že pohyby rukou lháře při gestikulaci, směřující k jeho tělu, jsou „kratší a opatrnější“, úspornější. Rozmáchlá gesta činí spíš směrem k vám. Jako by na sebe nechtěl přitáhnout pozornost, nebo se chtěl krýt. Podvědomě si vytvořit prostor pro útěk. Otevřená gesta (rozpažené ruce, dlaň s volným postavením prstů, uvidíte zřídka).
Klídek a pohoda? Nejspíše lež
Tiky, vyhýbavé pohledy stranou, nervózní úšklebky, nervózní škrabání ruky nebo nosu… to je klasika lhářů. Z Hollywoodu. Berte je jako užitečnou indicii, ale s rezervou. V zásadě nikdo není rád vyslýchán, osočován ze nepravdy. Je to nekomfortní, a proto se v takové nelichotivé situaci chováme nervózně. Berte to spíš naopak: lhář, který je připraven, bude až podezřele klidný, vyrovnaný.
Lháři se do krajnosti neradi „odhalují“ a většinou vyžadují nějaký minimální kryt. Mezi sebe a vás tedy postaví fyzickou překážku: stůl, knihu, přepážku. Cítí se dost nekomfortně, když vám musí čelit celým tělem a nemají kam uhnout, odvést pozornost jinam.
S tím souvisí i načasování reakcí. Nadšené: „To mám ale radost!“ stejně jako rozhořčené: „Co si to dovolujete, nic o tom nevím!“ normální člověk vyřkne až poté, co se patřičná reakce (úsměv i zloba) projeví v jeho obličeji. Lháři se předbíhají, a své emoce často vysloví dříve, než vydají pokyn obličejovým svalům.
Reakce ne zrovna přiměřené
Ona ledacos už napoví ona fráze v reakci. Překvapený člověk je paf, zaskočený. Lhář má odpověď-lež už nejspíš nachystanou. Řeč těla tu hraje podstatnou roli: štěstí, překvapení i úlek vyjadřujeme nevědomky celým tělem. Říká se tomu odborně mikro-exprese. Svaly na zátylku, pohyb krku, postavení ramen, uši i obočí. Reakce je to komplexní a ne moc kontrolovatelná. Lhář napodobuje reakci čistě ústy, obličejem. Není přirozený.
V detektivkách a televizních kriminálkách tohle neumí, respektive to dělají přesně naopak (možná schválně): osoba nevinná se bude hádat ofenzivně, vybuchne. Skutečný viník je obvykle klidnější, defenzivnější. Klasikou lhářů je také odpověď otázkou. Na otázku: „Nasypal jste tchýni jed do kafe?“ tedy odpoví lhář spíš: „Ne, tchýni jsem jed do kafe nenasypal.“
Nevinný člověk spíš vybuchne. A také odpovídá v kratší formě, usekává konce, příliš nerozvíjí věty. Podstatný je tu i obsah sdělení potenciálního lháře. Pravdu-říkající člověk moc nekalkuluje, takže je v odpovědi rázný a přímý. Typicky: „Nikdy jsem tam nebyl.“ Lhář přemýšlí nad různými variantami a spíš se zaštítí tím, že: „Tou dobou tam nebyl“.
Lháři se vůbec snaží věc rozmělnit a relativizovat, klást doplňující otázky. Nechtějí přitom nic konkrétního popřít (aby se vyvarovali přímé konfrontace s fakty a důkazy). Prostě si nechávají zadní vrátka, co kdyby…
Lháři mají svou verzi událostí
Pravdu hovořící osoby ve stresu z obvinění pracují víc emocemi, je to na jejich hlase znát. Ve větě kladou důraz na jednotlivá zájmena. Lháři mluví spíš klidněji, monotónně. A samozřejmě, klasikou jsou detaily. K čertu, normální člověk neví, kdy kde a kolik. Lhář si obvykle pár odpovědí dopředu nachystal, takže nás může překvapit zbytečně přesnými podrobnostmi. Které ale vlastně znějí dost podezřele a podle toho můžete poznat lež.
Což je vlastně to nejlepší, co můžete udělat. Lhář má představu „ideální verze“ vysvětlení situace. Falešně obviněný ví kulové a je zmatený. Lháře se tedy vyplatí nechat vypovídat (což nesnáší, oni totiž neví, co všechno víte a jestli se tím neodchylují od doložené verze). Pro instalatéra, který se bez montérek nachází pod vaší postelí v ložnici, se bude vysvětlení hledat těžko. Lháři ale výzvy milují.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Poznáte šílence? Tady je 10 profesí s největším možným výskytem psychopatů. Víte, s kým pracujete?