Individualita a svobodná vůle? Člověk jako v(t)ip

Vezměme si takový symbol revolty – anarchistu. Alternativního jedince, jehož samotnou podstatu definuje víc než co jiného vyhraněnost vůči konzumní společnosti a zavedenému systému (pro jednoduchost se spokojme s touto vágní definicí). Náš anarchista si staví na tom, že není součástí konzumní společnosti, třeba se mu i částečně daří vymanit se z osidel systému a minimalizovat intruzi kapitalismu do vlastního života (pěstuje si vlastní jídlo, žije ve srubu atd.), přesto byl de facto stvořen tím, co tak bytostně odmítá.

Byl stvořen onou dichotomií, v jejímž rámci je potomkem konzumní společnost a systému minimálně do stejné míry jako fanoušek Justina Biebera. Proč minimálně? Protože fanoušek Justina Biebera se nevyhraňuje paušálně vůči celé sadě hodnot, statků a principů. Oproti tomu náš anarchista v rámci zachování tváře před těmi, jimiž tak pohrdá, nuceně odmítá i to, co by jinak přijal s radostí – ale nemůže, ztratil by tvář a zradil by vlastní idealistickou představu o sobě samém.

Svobodná vůle jako neřešitelný problém filozosofie

Na tohle téma už se dohadovala řada učených mužů-filozofů. Jedni horovali za přijetí teze, že jen člověk je pánem svého osudu, jiní vyzdvihovali predestinaci a determinismus (kauzální, teologický, logický), další pak v rámci kompatibilismu hledali nějaký kompromis. Nebudeme vás unavovat všemi konkrétními odnožemi toho či onoho, zkusíme to lidsky (pohled více do hloubky je k dispozici například ZDE).

„Myslíte si vy osobně, že disponujete něčím, co lze nazvat svobodnou vůlí?“ Většina z nás bez dlouhého přemýšlení nejspíš vyhrkne „ANO!“. Už toto přesvědčení je podle některých důkazem existence svobodné vůle. Jiní však namítají, že stejně jako je počítač, i my jsme naprogramování k této domněnce. Pak bychom ji ale neměli zpochybňovat a někteří tak činí! Jistě, i zde se lze odkázat na analogii skriptování ve hrách, kdy se umělá inteligence řídí předem definovaným scénářem. A tak bychom mohli pokračovat do haleluja…

Problém existence fenoménu svobodné vůle je natolik komplexní, že ačkoli jsou vedle sebe položeny důkazy vícero teorií, jednoznačné rozřešení je kdesi v nedohlednu. A tak, obdobně jako lze některé matematické úlohy vyřešit pouze důkazem jejich „neřešitelnosti“, i zde může být verdikt analogický (minimálně z pohledu filozosofie).

Behaviorismus? Jsme jen černé skříňky

Takový determinismus je zajímavý také v oblasti psychologie. Tam jsou takřka synonymem pro deterministy behavioristé. Behaviorismus byl nejvlivnějším proudem americké psychologie zhruba v 50. letech minulého století. Podle něj je člověk jakousi černou skříňkou, jejíž fungování je nám zahaleno tajemstvím a místo jejího přímého zkoumání jsme odkázáni jen na sledování její činnosti (chování), která je reakcí na stimuly okolí. Zde je na místě připomenout třeba pokusy I. P. Pavlova a jeho studium podmíněných reflexů, kteroužto koncepci poté behavioristé v upravené podobě hojně citovali.

Behaviorismus je již směrem přežitým, v 90. letech však debatu o fenoménu svobodné vůle v psychologii oživily výsledky série pokusů Johna A. Bargha z univerzity Yale. Ten zjistil, že lidské chování je skutečně do velké míry automatizované a velmi silně reaguje na vybrané podněty. Tomuto fenoménu se říká priming. Podívejme se na dva ze zmíněných pokusů:

1. V prvním Bargh vyčlenil dvě skupiny studentů. První měla tvořit věci za použití negativních slov (hrubý, agresivní, narušit…), druhý slov pozitivních (zdvořilý, trpělivý, ohleduplný…). Výsledky svých snah měli studenti odevzdat kantorovi stojícímu na chodbě. Ten se však v daný moment záměrně bavil s jiným profesorem a studentům nevěnoval pozornost. Zatímco „pozitivní“ skupina z drtivé většiny do hovoru nevstoupila, „negativní“ studenti do konverzace bez výjimky zasáhli.
2. Studenty na chodbě zastavoval asistent, který je prosil o podržení hrníčku, v němž byl někdy čaj horký, jindy studený. Když pak studenti měli popsat, jak na ně asistent působil, byla jejich rétorika v souladu s teplotou hrníčku. Pokud drželi studený hrníček, definovali muže jako „citově chladného a nepřístupného“, pokud teplý, považovali jej za „milého a kamarádského“.

Co si z toho všeho vzít? Nic a všechno. Účelem tohoto textu bylo jen krátké (a trochu zmatečné) zamyšlení nad fenoménem svobodné vůle. Poukázat na to, že zdánlivě snadné otázky se často změní v neřešitelné problémy humanitních věd. A stimulovat vaše mozkové závity.

Nakonec nás zajímá: jak to vidíte vy? Máme svobodnou vůli, nebo jsme jen naprogramované figurky na šachovnici našeho univerza?

Autor: Pseudofilosof

Filmy vs. konzum. Kdo to odsuzuje?

Jak vám pořádný kopanec může zachránit život

Další galerie