Index zakázané literatury platí ve spoustě zemí dodnes! Jaké knihy se nesmí vydávat a číst i v 21. století?
Zakázané knihy, to není nutně jen ukázka nefungující demokracie, ale také zatraceně dobrá reklama. Protože zapovězené ovoce chutná, a také se nejlépe prodává. Ne vždy se ale knihy staly zakázanými jen kvůli prodeji. Některé jsou považovány za vyloženě nebezpečné. Třeba proto, že ukazují svět takový, jaký bychom ho vidět neměli.
Nejprve trocha klasiky. Četli jste knihu Farma zvířat, kterou v roce 1945 vydal George Orwell? Máte štěstí, protože tuhle drsnější politickou alegorii si v dobré třetině světa přečíst nemůžete. Proč? To je trochu záhada. Autor totiž nedodává žádné doplňující komentáře, a celé dílko vypadá jen jako zvláštní bajka, popisující vztahy mezi zvířaty. Problém je, že když si za konkrétní zvířata dosadíte některé politiky, je to zatraceně drsné čtení, odsuzující celý stalinistický režim v bývalém SSSR.
Harry Potter trnem v oku
Můžete namítnout, že Sovětský svaz, který měl trvat na věčné časy, je už pryč. Síla Farmy zvířat tkví ale v tom, že ji můžete číst a doplňovat si za zvířata šílené diktátory vlastně pořád. Od roku 2002 je tak zakázána v muslimských státech, zejména ve Spojených arabských emirátech, kde ji pálí na hranicích a její držení je trestné. Oficiálně proto, že se jim nepozdává mluvící vepř. Můžeme se jen domnívat, že Medvídek Pú by tu také nejspíš neprošel. Farma zvířat je mimochodem ještě dnes vydávána ve Vietnamu a Číně v cenzurované verzi. V arabských zemích se také nelibě dívají na Harryho Pottera. To víte, čáry a kouzla.
V Austrálii úchylky neradi
Austrálie nám přijde jako vzdálená a sympatická země. Mají silné pivo a rovné silnice. Jenže s literaturou jsou opatrní. Například vyšinuté a místy nechutnou erotikou nabité fiktivní dílko od Markýze de Sade, 120 dní Sodomy, si tu nepřečtete. Kniha je tu pro svou obscénnost od roku 1957 oficiálně neprodejná. Ne že by to bylo nějak zajímavé čtení. Ale zakazovat knihu, která je o 112 let starší, než celý stát, zní trochu zvláštně.
Andělé, démoni, Da Vinci a vatikánská pokladnice
Kniha, nesoucí titul Da Vinciho kód (v ČR vyšla jako Šifra mistra Leonarda), si označení bestseller rozhodně zaslouží. Od roku 2003 se počet prodaných výtisků blíží jedné stovce milionů, což už o něčem svědčí. Vzhledem k jejímu obsahu asi nepřekvapí, že ji s nelibostí uvítali ve Vatikánu. Ale na druhé straně, špatná reklama je také reklama. Počet turistů, který zamířil do Říma po přečtení knihy, byl zdrojem nemalých příjmů.
A když autor Dan Brown vydal Andělé a Démoni? To už si mohl papežský stolec jen spokojeně mnout ruce. Přesto platí, že obě tyto knihy jsou trnem v patě hezké řádce katolických organizací. Asi nejhůře si kniha vedla v Libanonu, kde byla po pěti měsících definitivně stažena z prodeje, a už tu není k dostání. To celé na nátlak Katolického informačního centra. S bestsellery je to vůbec těžké. Nedávná jednička ve čtenosti, 50 odstínů…, je zakázána v Malajsii. Prý kniha svou existencí ohrožuje samotnou podstatu lidství.
Odtajněné postupy vlády
Vůdce islamistických teroristických organizací můžete v pákistánských pohořích nahánět celé měsíce. Neúspěšně. Dílem proto, že jim za úplatu pomáhají místní kmenoví vůdci a i tajná policie. Můžete si ale ušetřit spoustu námahy, když jednoduše zaplatíte víc. A koupení ochránci se ochotně stanou katy. Že to zní trochu neeticky? Ve válce se na to nehraje, a přesně taková je často povaha „operací“, které v Afghánistánu a Pákistánu vykonávají američtí speciálové.
Problém nastane, když se důstojník Anthony Shaffer, který takové operace do roku 2003 vedl, rozhodne vydat autobiografickou knihu. To je hned o zábavu postaráno. Hned tři státní agentury – Národní bezpečnostní agentura (NSA), rozvědka ministerstva obrany (DIA) a Ústřední zpravodajská služba (CIA), okamžitě zažádaly o stažení neautorizované knihy. Obsahovala prý příliš mnoho citlivých informací. Shaffer ale dopadl dobře: 9500 výtisků v knihkupecké síti zakoupila okamžitě vláda (za 47 000 dolarů), a pětistovka prodaných kusů se dnes oceňuje jako sběratelský klenot.
Hezkou pohádku anebo pravdu?
Kdo to byl Pchúmipchon Adunjadét? Král, který u moci vydržel neuvěřitelných 70 let a 126 dní. Byl nejdéle sloužícím monarchou na světě i v domovském Thajsku. Navenek se prezentoval jako velice liberální panovník, který je štědrý a lidem milovaný. Jenže pak udělal chybu, a nechal si svůj životopis zpracovat žurnalistou jménem Paul M. Handley. Což neměl dělat. Novinář se totiž nespokojil jen s líbivými řečmi, a svého chlebodárce si pěkně prověřil.
Král, kterému není do smíchu
Životopisná kniha měla být původně ozdobou každé thajské knihovny, a inspirativním čtivem asijských školáků. Jenže ejhle, titul Král, který se nikdy neusmívá, popisuje dočista jiného muže. Takového, kterému je demokracie víceméně ukradená, a všechny drží v šachu s pomocí tajné policie. Že je štědrý? S ročním důchodem okolo 30 milionů dolarů z veřejného rozpočtu se není čemu divit. Thajsko opakovaně intervenovalo za nevydání knihy, ale když se to nepodařilo, alespoň ji na svém území navždy zakázalo.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: