Džihád, jak ho neznáte. Víra se nemusí šířit jen ohněm a mečem
Tak nějak jsme si už skoro zvykli, že slovo džihád spojujeme s islamistickými teroristickými bojůvkami. Ty obvykle střílí do lidí nebo vyhazují nejrůznější budovy do vzduchu, alespoň do té doby, než je po téhle explozivní vlně násilí začnou všichni mít hrozně rádi a přijmou „dobrovolně“ jejich víru. Jenže džihád se ve světě nevede jen válkou a zbraněmi.
Džihád, tedy svatou válku, můžeme také volně interpretovat jako snahu muslima být lepším muslimem. Něco jako každodenní zápas o duchovní přežití, který hraje sám se sebou a svým okolím. A tuhle osobní přetahovanou může vylepšit třeba tím, že pomůže v expanzi té jediné správné víry někam dál. Celý koncept džihádu je díky tomu mnohem pestřejší. Jaké prostředky se nabízí? Bezvěrce nemusíte hned bombardovat, můžete je naopak zaplavit opravdovou láskou.
Víra, která pomáhá potřebným
Napsat rovnou, že islám je náboženstvím míru, se sice zdráhá i tahle klávesnice (která už napsala leccos), ale je fakt, že velmi efektivním prostředkem šíření jakékoliv víry je humanitární činnost. Pokud nějaké území zválcuje přírodní katastrofa, není pak od věci obětem pomoci. Neznamená snad pro ně ta ničivá povodeň nebo zemětřesení, že je jejich vlastní pomýlení bohové opustili? Nu, a uvolněný duchovní prostor může snadno zaplnit ten, kdo jako první začne vykopávat zraněné z trosek, nabízet jim mléko, deku a sušenky. Což je natolik záslužné, že nikdo v nouzi neodmítne a jen tak z vděčnosti nezapomene.
Když teroristé rozdávají svačiny školákům
Když pak tito dobrodějové pomohou s rekonstrukcí, a znovu-výstavbou destruovaných měst, snadno se štědrým dárcům odpustí, že zbudují i nějakou tu mešitu nebo náboženskou školu své víry navíc. Není to vždycky tak přímočaré. Někdy je to ještě prostší: při zemětřesení v Kašmíru (2005) například muslimský Pákistán shazoval nad zničeným územím humanitární pomoc, kterou pak distribuovali místní džihádisté. Řeklo by se, po těch bombách dřív, že je to příjemná změna. Ale nic není zadarmo.
A tak ani tzv. Front Pembela, tedy Obránci fronty islámu, nepomáhali prchajícím Rohingům z Barmy jen tak. Dnes pomáhají, zítra očekávají loajalitu. Víra se může šířit zrovna tak podporou „správné“ kultury někde za hranicemi. Když máte nazbyt pár miliard z ropy, můžete si někde nahoře udělat očko výstavbou svatostánků v zahraničí. Nebo finanční podporou novodobých misionářů. Těžko si bude někdo stěžovat, když stavíte školy a nemocnice.
Víra je láska, že jo?
Jestli někdy narazíte na zamilovaný a sezdaný manželský pár, který pochází z rozdílných náboženských prostředí, většinou překvapení nezažijete. Křesťan s židovkou, hinduistka s pravoslavným? Ok, doma asi jejich babičky skřípaly zuby, ale jde to. Nábožensky smíšených párů, ve které by si někdo bez problémů začal s pravověrnou muslimkou, a mělo to dobrý konec, moc nenajdete.
Islám je v tomhle dost nekompatibilní. Své ovečky bez následků nabírá jen jedním směrem. Takže fajn černooký kluk z pouště může pojmout za ženu jakéhokoliv vyznání, protože ji tím převede na správnou stranu síly. Ale na opačnou stranu cesty nevedou. Sňatkový džihád je mimochodem docela síla, na kterou se v Evropě dost zapomíná. A není to jako v pohádkách Tisíce a jedné noci.
Bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic
S tím lehce souvisí i džihád populační. Jeden český politik asijské provenience by teď nejspíš chtěl nadšeně kývat hlavou, ale tenhle směr frčí právě hlavně v Asii. O co jde? Vy sami svou zemi na víru nepřevrátíte. Ale pokud se vám podaří nasekat tucet potomků, a udržet je takříkajíc v jedné barvě víry, pomohli jste tím svaté věci. Jak to? Protože generace po vás bude dvanáctkrát výraznější. A tak pořád dokola. Žádné bomby a násilí. Jen šíříte své geny, což trestné není. A ekonomicky tím můžete brzy položit celý nepřátelský režim. Možná to trochu vadí v Číně, ale naštěstí vám nějaká spřátelená humanitární organizace vždycky v nouzi pomůže.
Džihád o vodu a zdroje
Vztah Indie a Pákistánu se vyplatí sledovat, protože jsou to dvě země s pestrou historií vzájemných válek, sporným územím, nukleárním arzenálem na obou stranách. A samozřejmě, s odlišným náboženstvím. Je to taková laboratoř nových forem džihádu. Třeba „vodního džihádu“. Nečekejte radovánky v akvaparku, jde tu o kontrolu důležitých zdrojů. Pitné vody, vody, která žene ohromné elektrárny, vody, která umí při povodních zničit milionová města nebo svou nepřítomností, suchem, vyhladovět celé regiony. V menší formě se něco podobného odehrává v Africe, kolem zdrojů nerostných surovin. Když se vám třeba podaří kontrolovat těžbu koltanu, který je třeba pro výrobu mobilních telefonů, máte pod palcem monopol. A tím i cestu k šíření své víry.
Ekonomická svatá válka
S islámem je to trochu složitější, a jak asi víte, není jen jeden. Nebudeme si to komplikovat, jen řekneme, že Irán reprezentuje jednu takovou velkou náboženskou větev. A když na něj v roce 2006 uvalil zbytek světa ekonomické sankce, rozhodl se z toho vybruslit ekonomickým džihádem. Začal prodávat svým souvěrcům za hranicemi levněji, a tím jednak obešel embargo, a současně je motivoval k širší spolupráci. Zástupci ostatních větví islámu nedostali z iránských zdrojů nic, nebo jen s pořádnou přirážkou. Žádný volný trh, prostě pěkně postaru „já na bráchu“. Což mimochodem dost deformuje tržní prostředí. A víte co? Funguje to. Irán se navzdory sankcím nepoložil, souvěrci jej podrželi. A od roku 2011 hlásí i cosi jako opatrný ekonomický vzestup. Což je fajn. Ale když nehrajete s nimi, máte jen velmi malou šanci, že si od nich něco koupíte.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Islámský lifestyle: lehké ženy, chlast a drogy. A Korán? Radši playstation!
Příčinou válek v Africe není nedostatek potravin, ale jejich snadná dostupnost! Nevěříte?