Dnes jsou dušičky. Kde se tento svátek vzal a co jste o něm nevěděli? Pojďme si připomenout pár zajímavostí!
Halloween se možná začíná trochu roztahovat, ale my Češi dodržujeme tradici. Památka zesnulých, neboli Dušičky, má u nás silné kořeny. Jak tento zvyk vznikl?
Samhaim, keltská tradice
Oslava Dušiček se odvíjí od svátku Všech svatých, který se slaví v dnech, kdy Keltové oslavovali konec roku, svátek Samhain, v noci z 31. října na 1. listopadu. Samhain byl Kelty vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí. Může dojít k setkávání živých a mrtvých, světlem živí ukazují cestu mrtvým. Tradice v tento den zapalovat ohně a svíčky pochází od Keltů i Slovanů, kteří věřili, že oheň očišťuje a světlo pomáhá chránit před zlými a potměšilými duchy. Tradici svátku Samhain je svou podstatou a znaky nejvíce věrná oslava halloween. Historickým předchůdcem křesťanských dušiček byly u pohanských Slovanů ritualizované oslavy či hostiny, konané přímo na nekropolích na počest zesnulých předků.
Dušičky se slaví od 10. století. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo († 1048), který se takto snažil čelit přetrvávajícím pohanským obřadům. Podle dostupných zdrojů je katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé, svátek Dušičky (vzpomínka na duše v očistci), Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Ve 13. století se tento zvyk rozšířil po celé západní církvi, tedy i k nám.
Mazlíčci přece mají duši!
Věřící křesťané říkají, že zvířata duši nemají, a nejdou tedy ani do nebe. Většina lidí, kteří doma chovají nějaké zvířátko, vám ale zcela jistě řeknou, že zvířátka svoji duši mají. Ke svým mazlíčkům si často vytváříme hluboké citové pouto a když nás poté navždy opustí, je to pro nás tragická událost. Čím dál častěji v této smutné chvíli využíváme jednu ze služeb zvířecího pohřebnictví a svým zvířátkům vypravíme pohřeb. Na svá zvířátka pak také vzpomínáme se stejnou láskou, jako na blízké osoby z člověčí říše.
Psychologický efekt posledního rozloučení
Poslední rozloučení se s našimi milovanými má také pozitivní psychologický efekt – lidé v sobě celou bolestivou záležitost uzavřou a lépe se pak se svou ztrátou vyrovnávají. To platí vždy, pokud máme k dané bytosti citový vztah – ať už se jedná o člověka, nebo zvíře. Vzpomínejme tedy na naše blízké a uctěme jejich památku. Zvířátka nám dělala radost a provázela nás, jako věrní kamarádi, naším životem. Zapalme tedy svíčku i za ně a věřme, že i oni mají svoji duši, která je často plná nás, jejich páníčků.
Autor: Ing. Jan Šípek, předseda Asociace zvířecího pohřebnictví
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: