Jakou smrtí byste pravděpodobně zahynuli na Divokém západě?
Přestřelky, jak je známe z westernů, si pochopitelně na životech vybíraly svou daň. Ale spíš vás do hrobu položila cholera, neléčený zánět, cirhóza jater, chřestýš, syfilis nebo pokusy o léčení zdravotních neduhů.
Co vás zabije na Divokém Západě? V první řadě je rizikem už sama cesta tím směrem. V rozmezí let 1840-1860 zamířilo Oregonskou stezkou za lepším životem něco mezi 300-400 000 lidí. A byla to túra silně nad možnosti těch, kteří nikdy podobně náročnou pouť divočinou předtím nepodnikli. Jeden z každých desíti do cíle, Země zaslíbené, nikdy nedošel. Nejčastější příčiny úmrtí cestou? Umrznutí, utopení, smrt hlady a žízní, komplexní vyčerpání, úpal, nehody a pády, ušlapání tažnými zvířaty. A jasně, pro evropské osadníky velká novinka, všudypřítomní chřestýši.
Cholera je větší problém, než Indiáni
Proč si hrdinové westernů probíjí cestu pustinou tak často sami? Cestovat sám zemí, o kterou se pořád ještě hlásili Indiáni, bylo sice poukázkou na skalpování nebo pomalou smrt u mučednického kůlu. Ale jet sólo mělo pořád své výhody. Otřesné hygienické podmínky v početnějších skupinách byly zhoubnější než šípy a kulky. Jedna rána vypálená ze zálohy obvykle zabije jednoho člověka. Ale jeden nakažený cholerou odepíše celou osadu. Do civilizace – se salóny, obchody a holičem – lidé nezajížděli právě proto, že to bylo semeniště zhoubných nemocí.
Všichni nemocní už jsou mrtví
Účinná medicína na Divokém západě prakticky neexistovala, léčba byla často horší než sama choroba. Pod kytky vás tak mohla poslat úplná banalita. Škrábanec, štípanec, který se zanítil. Nebo nesrůstající zlomenina, přetržený sval, který vám znemožnil pohyb. Kašel, horečky, zápal plic. V tomhle mají vlastně westerny pravdu – všichni v nich vypadají svěže a děsně fit. Byla to pravda. Nemocní totiž k vidění v běžné populaci nebyli, protože už leželi pod drnem nebo jejich kosti obírali mrchožrouti.
Peníze na doktora byly nedosažitelným (a mnohdy zbytečným) výdajem. Život měl totiž pramalou cenu. Respektive žádnou, pokud šlo o Indiány, Mexičany, černochy, Číňany. A většinu z těch, kteří nemluvili vaším jazykem nebo jste je nepovažovali za dobré sousedy či starousedlíky. Rasismus a xenofobie stály u celé kolonizační vlny. Výjimky se našly, ale v první řadě jste pomáhali sobě, pak možná své rodině a po nich těm, od kterých jste čekali, že by jednou mohli pomoci vám. Jinak se na solidárnost moc nehrálo.
Připravte se na bídu v Ráji
První velké zklamání osadníků? Na Západě nečekal ráj. Nebyla tu práce. Vlastně tu nebylo nic. Všechno bylo zapotřebí teprve vytvořit. Založit farmu ale chtělo balík peněz, pořádné štěstí a nejméně 5 let, než se vložená energie začala trochu vracet. Jasně že jste mohli jít „do roboty“ – k dřevorubcům na pilu, těžit zlato, přehánět stáda rančerům. Ale nebyla to cesta, jak vydělat víc než na bídnou existenci. Na dřině tisíců bohatla hrstka pracháčů. A kdykoliv jste vydřeli víc, než průměrnou bídu, stal se z vás chodící terč.
Denní chleba? Alkoholismus i vraždy
Zabíjet lidi pro peníze totiž bylo v končinách bez vymáhaných zákonů řádově snazší, než se živit poctivě. Na 100 000 obyvatel připadalo 165 vražd. Divoký Západ zvýšil vaše šance, že zemřete násilnou smrtí, na poměr 1:65. Není divu, že si lidé dopřávali trochu rozptýlení. Aby zapomněli na to, v čem žijí. Průměrná spotřeba, přepočítaná na osobu na týden (včetně žen a dětí, které nepily) činila 3,5 litru whisky. Takže jste nejspíš – pánové – každý den vyžahli jeden litr, jen abyste vůbec mohli fungovat.
S rozptýlením ale opatrně. Koktejly v barech byly plné toxických ingrediencí, rozdavačné dámy v pokojích přesycené roztodivnými kulturami pohlavních chorob a u stolů s kartami se hrálo falešně. Taky se tu – pod vlivem – častěji střílelo. V časech rané kolonizace ale ještě tak často nepromlouvaly kolty, zavěšené proklatě nízko u pasu. Většina z koster, pohřbených na hřbitůvcích, je prosetá olověnými broky.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Co se stane s vaším tělem, když celý den chodíte v rytířském brnění?