Diktatura přinesla také pozitivní výsledky. Jaké zásluhy se nedají upřít samozvaným masovým vrahům
Na smrt poslali miliony lidí, jejich vláda byla jednou nekonečnou linií teroru. Nikdo moc nepochybuje o tom, že si Stalin nebo celá nacistická sebranka zaslouží nejpřísnější verdikt. Jenže jejich diktatura měla ještě pár nečekaně pozitivních dopadů na společnost.
Diktatura většinou znamená útlak. Začneme zlehka nacistickým paradoxem. Ano, těmi fanatickými pány, kteří stáli za II. světovou válkou. Dá se o nich říci něco bez nadsázky pozitivního? Jistě, byli totiž průkopníky ochrany zvířat a obhájci jejich práv. Zavedli ty nejprogresivnější zákony proti týrání zvířat, které v poválečných letech v pozměněné podobě přijala většina vyspělých evropských zemí.
Ano, nacisté byli schopni utýrat kde koho. Ale nenakrmit pejska a málo jej venčit je pro ně problém. Adolf Hitler byl zarytý vegetarián, a s Josephem Goebbelsem sdíleli nejen vize světovládné, ale i o lidech žijících v harmonii se zvířaty. Byly proto oficiálně zakázány vivisekce, tedy pitvy zvířat zaživa, do té doby oblíbené kratochvíle vědců. Že je nahradily vivisekce lidí, to už je evidentně jiný příběh.
Sympatie čelních nácků ke zvířatům šly tak daleko, že byl schválen i katalog povolených způsobů usmrcování živočichů, tak aby to proběhlo pokud možno bezbolestně. To, jakou teplotu má mít voda pro vaření raků a humrů, nebo jak mají být „bezbolestně“ poráženy krávy, je jejich vynálezem. Stejně progresivní pak nacisté byli i v územní ochraně přírody. Ke zbytku lidstva bohužel takové sympatie neprojevovaly.
Ekonomický zázrak stalinského Ruska
Miliony lidí, za jejichž smrt je přímo nebo nepřímo odpovědný Josif Stalin, je problém spočítat. Dobrák tenhle „tatíček“ prolezlý chlastem rozhodně nebyl. Nicméně, navzdory teroru, válce a dalšímu teroru se průměrná délka života obyvatel jeho země zdvojnásobila. Z průměrných 32 let na 68.
Takže na té pohádce o tom, jak hodní komunisté vyvedli z temnot carské éry národ ke světlejším zítřkům, opravdu drobet pravdy je. Všechny ty násilné vzniky kolchozů, šílené pětiletky, odesílání lidí do gulagů, popravy a dozor politické i tajné policie vedly k tomu, že země hlásila reálný ekonomický růst, meziročně o 18 %. A že se o 40 % zvýšil obrat průmyslu.
Škoda jen, že za tímhle rudým zázrakem stálo ve skutečnosti rudé peklo. Protože „čísla“ sedí. Minimálně po II. světové válce se v Rusku odehrával naprostý ekonomický zázrak, a i když to zní velmi podivně, lidé se tu prostě měli lépe, než před revolucí.
Plody válek přinesly mír
V seznamu diktátorů rozhodně nemůže chybět ani Mao Ce-tung, vůdce Čínské lidové republiky. Protože 45 milionů mrtvých, které má na triku, dělají z předchozích diktátorů amatéry v zácviku. Vedlejší výsledek jeho vlády je neméně ohromující. Své vlasti přinesl mír. Žádná sranda, vážně.
Celé 19. a počátek 20. století v Číně byl jedním velkým zápasem o moc, kde se umíralo ve velkém. A nemůžeme všechny zásluhy přenechat na Japonsku. V Říši středu se prostě mydlili jako o závod prakticky nepřetržitě, a poválečná občanská válka byla jen takovým volným pokračováním. Jenže pak přišel Mao.
A bylo hotovo. Možná tu bylo pár tahanic s Indií, nějaké to obsazení Tibetu a neuzavření míru s Tchaj-wanem. Jeho diktatura způsobila, že se cirka od 60. let v Číně neválčilo. Doma byl klid. Což je něco, co tu hezkých pár století předtím nebylo. Je to zvláštní, ale ta zatraceně tuhá diktatura, která stála život tolik lidí, přinesla zemi mír.
Krvavá Kambodža: přeživší vůdce milují
Zapeklité je to i s vůdcem Rudých Khmérů a masovým vrahem z Kambodže, diktátorem Pol Potem. Vždycky jen zašumí informace, jak celou zemi uvrhl do středověku a polovinu obyvatel poslal na věčnost rychlíkem zvaným Genocida. Což je pravda. Ale díky tomu se malinko zapomíná, že tohle nedokázal sám.
Vlastně, dobrá půlka národa, ze které se rekrutovali ti přeživší, mu vlastně držela palce a plně ho podporovala. Protože Pol Pot dal zemědělcům nezávislost (alespoň teoreticky), vlastní půdu (kterou předtím sebral jiným) a práva (která dost libovolně měnil). Tenhle krvavý mazlík totiž v zemi zrušil otroctví.
Pohlednice z ropných království
Podobné paradoxní plody pak nesou diktatury v muslimských zemích. Je to logické: nejdřív musíte kontrolovat armádu, zbavit se demokratické opozice a vytvořit mohutný aparát tajné policie, abyste mohli prosadit nějakou změnu k lepšímu.
Třeba Saddám Husajn, kterého byste nejspíš na oběd zvát nechtěli, dokázal zvýšit gramotnost obyvatel Iráku z 52 na 80 % za 10 let. To tu od časů Mezopotámie nedokázal nikdo. Průrazný byl i jeho systém pokročilé zdravotní péče, která byla díky penězům z ropy zadarmo. Že to byl úplný magor? To ano, ale lidé se za něj „měli rozhodně lépe“, než teď, v letech bez něj.
Ve stejně melancholickém duchu se pak dá vzpomínat i na Kaddáfího z Libye. Ne, taky by to nebyl náš kamarád. Ale za rovnoprávnost žen, jejich uplatnění v reálném zaměstnání a podporou jejich vzdělávání se zasazoval ze všech těch šejků, šáhů, králů a rádoby-prezidentů v celém regionu zdaleka nejvíc.
Diktatura nikdy nebyla zářným příkladem toho, jak vést lidskou společnost. Ale jisté pokrokové výsledky jí upřít nelze. Za miliony mrtvých to ale nejspíš nestálo.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Přepisování historie. Které národy si s chutí upravily vlastní minulost a tváří se, že se nic neděje
Kvalitní potraviny za vlády komunistů? Podívejte se, čím nás doopravdy „krmili”