Davová psychóza. Proč budete tančit jako šílení nebo uvidíte démony? Jak snadné je nechat se strhnout?
Karavana je jen tak rychlá, jako její nejpomalejší velbloud. Tak zní staré arabské přísloví. Psychologové mají také jedno podobné úsloví: „Dav lidí je jen tak chytrý, jako jeho nejhloupější člen“. Ve skupině prostě přestáváme jednat sami za sebe, a přebíráme stádní mentalitu. A co se stane, když se jeden z účastníků stáda začne chovat pomateně? Své podivné chování může snadno přenést i na ostatní a nakazit je. To je davová psychóza.
Davové chování je poměrně frekventovaným tématem psychologických studií, ale dosud mu plně nerozumíme. Už jsme pochopili, že pouzí jednotlivci mohou celému davu dodat nebezpečně agresivní chování. Skupina, stádo, se pak chová jako zběsilí destruktivní vandalové, byť se sami jednotlivci chtěli jen účastnit pokojné demonstrace nebo se jen koukat na napínavé utkání ve fotbale. Ne vždy to musí skončit násilím. Ve skupině pod tlakem silných emocí může propuknout i davová psychóza, která může mít dost kuriózní podobu. Příklady ze středověku jsou vcelku známé.
Původní příčina? Nedoléčená nemoc
Je tu například tzv. Tanec sv. Víta (Sydehamův syndrom). Ten měl v podstatě biologicko/neurologickou povahu. Náchylné k němu byly malé děti, které si nedoléčily strepkokovou nákazu. Výsledkem při fyzické či mentální zátěži byla neurologická porucha a následná imunitní reakce organismu, která se u postižených projevovala náhlými bezúčelnými škubavými pohyby těla. Třepali s sebou jako úplně sjetí pařani třetí den na technoparty. Jenže co se nestalo: šok a stres z pohledu na jejich nezvyklé počínání „nakazil“ ostatní žáky, kteří také začali „tančit“, i když nákazu neprodělali. Proč? Ve vypjaté situaci jejich mozek prostě přejal spatřené chování.
Davová otrava jídlem i tance z hladu
Choreománie (říkalo se jim také Tance sv. Antonína, sv. Jana, atd.) propukly během středověku několikrát. Ne vždy byla na vině infekce, ale třeba otrava toxickým námelem v nekvalitním žitu. Přiotrávení tanečníci, paralyzovaní jedem, sebou hystericky házeli. Někdo v tom viděl projev Boží vůle, jiní znamení Ďábla. Však také houfy těchto tanečníků skončily na hranicích, jako kacíři a čarodějníci. Podstatné bylo, že toto zběsilé nevysvětlitelné chování často přejal i dav pozorovatelů, kteří nebyli kontaminováni potravou. Divoké pohybové šílenství, tarantela, se několikrát objevilo i v 18. století. Mělo se za to, že na vině je kousnutí tarantulí.
Smějící se školačky zavřeli školy v Tanzanii
To v případě Tanzánské horečky smíchu o příčinách můžeme jen spekulovat. Co se stalo? V roce 1962 se tři žačky misionářské školy v Kashasha dají při výuce zničehonic do smíchu. Až se za břicho popadají. Nedokáží přestat, příjemné to není ani učitelům. Protože jejich veselí se přenáší na ostatní žáky. V průběhu několika hodin se totiž chronicky směje 95 ze 159 zdejších žáků. Bolí je celé tělo, tečou jim slzy, nemohou popadnout dech.
Smích, který není legrace
V zásadě je vytrvalý smích bolí, ale přestat nemohou. Pláčou a smějí se současně. Někteří se budou smát 16 dní v kuse! V následujících dnech se epidemie rozšíří do 14 škol a postiženo bude více než 1000 dětí, a školy musí zavřít. Co za tím stojí? Netušíme. Víme jen, že tenhle syndrom má všechny rysy davové nákazy. Psychologové soudí, že se hysterickým smíchem „uvolnil“ nahromaděný extrémní stres. Byl to dost náročný ventil.
Princezna? Já snad omdlím…
Podobu davové psycho-nákazy má i událost z roku 1965 v anglickém Blackburn. Před zdejší katedrálou stojí dav lidí, aby uvítal princeznu Margaretu, hraběnku ze Snowdonu. Je to velká sláva a atmosféra by se dala krájet. „Už jedou?“ šeptají si lidé. Napětí je velké a čekání dlouhé, a tak z vyčerpání někdo omdlí. Nic neobvyklého. Jenže během několika vteřin omdlí další. Za chvilku se v mdlobách kácí k zemi 300 lidí. Co za to může? Těžko říct. Média ale o ničem jiném nepíšou. Hned druhý den se o události mluví v dívčí škole St. Hilda, a co se nestane. Dívky, sugestivně prožívající popis dramatické události, rázem začnou ztrácet vědomí a omdlévat. Bez zjevné příčiny jich do mdlob upadne 98.
Může za to Satan!
Poslední velký případ davové nákazy psychózou se stal v roce 2016 v peruánské škole v Tarapoto. Na začátku byl chlapec, který měl noční můry a svůj děsivá sen o tom, že jej někdo sleduje a chce zabít, sdělil spolužákům. Na ty vyprávění zapůsobilo tak mocně, že získali ten samý paranoidní pocit. Během několika hodin už stovka neuklidnitelných ječících dětí ve věku 11-14 let prchala chodbami tam a zpátky ze strachu, že je pronásledují démoni a chtějí je uškrtit. Vedení peruánské školy mělo tehdy jasno. Může za to Ďábel.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: