Bizarní příběhy z Třetí říše: zvrácené umění, velrybářské hobby i propaganda naruby

Adolf Hitler to zjevně nikdy neměl v hlavě úplně v pořádku, ale v roce 1936 mu ještě paměť sloužila dobře. A proto si pamatoval, jak zásadní komplikace přinesla pro tehdy ještě císařské Německo za I. světové války britská blokáda kontinentálních přístavů. Vojna v zahraničí se nedá vyhrát, když je doma hladem podlomená morálka. Takže investoval dost energie do rozvoje potravní soběstačnosti. Absolutní prioritu v předválečných letech tak získala poněkud nečekaně potravina, kterou dnes raději obcházíme uctivým obloukem. Margarín. Umělé máslo, vyrobené z odpadního zvířecího tuku.

Vzhůru na sever, soukmenovci!

V rodící se Třetí říši s tahle prapodivná pochoutka výtečně ujala, a spotřeba tu činila 13 kilo na hlavu ročně. Mělo to háček. Ztužené tuky můžete buď využít jako mastné krmivo pro soukmenovce, anebo mazadlo pancéřovaných brigád. Ale na obojí toho nebude nikdy dost. A proto se Áda rozhodl, že prvním imperiálním výpadem velkého Německa bude poněkud nečekaně Země královny Maud. Cirka 2,5 milionů kilometrů čtverečních mrazivé pustiny v Antarktidě, +/- jedna kra. Od šestatřicátého sem mířily desítky německých expedic, vědeckých týmů a loveckých výprav. Stálo to miliony marek.

Cíl byl jasný. Velryby, respektive jejich tuk. Blubber se totiž dal zužitkovat na margarín, a margarín znamená mazanou cestu k vítězství. Hitlerovo severské dobrodružství na vlnách ale skončilo dřív, než začalo. K obsazení velké Antarktidy nestačilo pár vlaječek s haknkrajcem, ani to, že ji v německých školních atlasech přejmenovali na Nové Švábsko. Norsko v roce 1939 prohlásilo, tehdy ještě dost sebevědomě, že Země královny Maud patří jim. A hotovo. Bylo vymalováno, protože německý územní nárok nebylo absolutně jak zdůvodnit.

Kalorie pro německé dušičky

Hutná trapnost momentu, kdy si nacisté spočítali, kolik je tohle severské dobrodružství zbytečně stálo, to, jak poslušně srazili podpatky, když na ně někdo zvýšil hlas, to se klidně dá namazat na chleba. Můžeme si jen spokojeně zanotovat kotlíkářské Velrybářská výprava nezdařila se …  Škoda jen, že Německo podobně razantní odpověď od svých sousedů neslyšelo častěji. Mohli jsme si všichni ušetřit spoustu trápení. S krmením mas to tedy v Německu napoprvé moc nevyšlo, ale pořád ještě mohlo vyhrát boj „o potravu pro duši“. Tedy o umění.

Největší kumšt byl pochopitelně v tom, jaké umělecké artefakty vyzvednout pro jejich původnost anebo přímou podporu nacistické ideologie, a které svrhnout z piedestalů, jako umění nízké a zvrácené. Jestli vám to nápadně připomíná současnou módu strhávání soch… Nedá vám asi moc práce vyhodnotit, že pokud měl nějaký klasik židovský nebo slovanský původ, do kolonky artíčku schváleného Třetí říší zrovna nezapadl. Pořád tu bylo ale dost uměleckých směrů, které se nimraly v marnivé nicotnosti, a nehleděly na prospěch árijské rasy.

Ukážeme vám ty nejhorší z nejhorších

Špatná byla například moderna, dadaismus, bauhaus. Takže nazi-propagandisté vzali právě ty nejvýraznější kousky tohoto Entartete Kunst, tedy řekněme Degenerovaného umění, a v Mnichově udělali tu největší výstavu úpadkového díla pro široké masy. Jen ať každý vidí, jak vypadá šmíra! Mělo to háček. Propagandistické žvásty o „zvráceném, perverzním, nepřístojném a pikantním“ přilákaly do Mnichova statisíce platících návštěvníků. V jeden jediný den se do galerie vydalo až 36 000 lidí. To tu ještě nikdy nebylo.

Výstava Degenerovaného umění se díky negativitě dobrala té nejlepší možné reklamy, a vystavovaná díla chtěl vidět i ten, kdo nerozezná klasika od vlhké skvrny na stropě. Jinými slovy, práce mistrů nových směrů se dočkala maximální možné popularity, a náckové, se svou vizí prospěšného umění, si jen udělali ostudu před světem. Ještě větší debakl už tou dobou ale číhal v záloze. Jmenoval se Werner Goldberg. Kdo to byl?

Neobyčejný kluk z plakátu

Chlap jak hora, dobře rostlý. S jiskrnýma modrýma očima a kšticí blond vlasů. Atletický elegán, chtělo by se říct. Paničky stranických soukmenovců se za ním v osmatřicátém jistě otáčely jako vrtule. Aby ne, když byl k vidění v nažehlené vojenské uniformě. Drobný háček byl v tom, že nebyl žádná šarže, ale pomocný krejčí u Schneller und Schmeider, a uniformy tehdy jen vyráběl. Na začátku roku 1938 se pak ne zrovna dobrovolně jako člen Říšských pracovních sborů a posléze wehrmachtu podílel na invazi do Polska. A tady jej, 1. září 1939, vyfotil válečný fotograf.

Hetero-Hitler se do té fotky zamiloval. „Takhle vypadá německý voják, tohle je árijský člověk, náš vzor.“ A než se Goldberg nadál, jeho fotka zdobila náborářské plakáty na každém nároží všech německých měst. Objevila se na titulních stranách německých stranických listů, byla všude. Jenže pak rasová fraška o německém nadčlověku konečně dospěla do velkého finále. Ukázalo se, že Werner Goldberg byl po tatínkovi (a obou prarodičích) Žid, mischlinge, nečistá rasa. Bublina praskla. Oficiálním vzorem árijského vzhledu pro celé Německo byl „úhlavní třídní nepřítel“. Lepší ukázku nazi-schizofrenie si těžko představit.

Autor: Radomír Dohnal

Omyly ve válkách: Které měly i pozitivní dopad? Z jakých vlastních chyb vytěžili generálové jednoznačně nejvíc?

Konspirační teorie kolem Evropské unie: hranice je někdy podezřele tenká. Není vám to povědomé?

Další galerie