Americký mistr střihů Kraig Caseiber: v 50 jsem v Praze začal nový život!

V padesáti letech se rozhodl přestěhovat do Prahy, kde nyní provozuje svůj salón s příhodným názvem – American Barber in Prague.

Kraigu, jsi třetí generace holičů ve vaší rodině. Vždycky jsi věděl, že navážeš na tuto výjimečnou rodinnou tradici nebo jsi přemýšlel i nad jiným zaměstnáním?

V tomto oboru mám za sebou už téměř 40 let praxe, mezitím jsem ale také studoval gastronomii ve Francii a v Itálii, věnoval se malování a jiným věcem. To jsou však spíše mé koníčky. Od mládí jsem měl tu výhodu, že jsem se mohl učit od těch nejlepších holičů a kadeřníků. Jedním z nich byl i můj otec, celonárodní šampion USA. Následuji svého dědu, otce a mé dva bratry, kteří také stříhají a všichni patřili a stále patří k naprosté špičce nejen ve státech. Můj synovec už je nyní čtvrtou generací. Po ukončení studií, kdy jsem se stěhoval do Evropy, převzal můj barber shop v Atlantě.

Jak dlouho jsi v Česku?

Něco málo přes 5 let. Poprvé jsem Českou republiku navštívil v roce 1992, kdy jsem strávil dva skvělé týdny u rodiny ze sousedství, která se mě zde ujala. Žili ve vedlejším bytě a paní v důchodě se rozhodla, že se o mě postará, když jsem tu prakticky nikoho neznal J. V podstatě celé dva týdny jsem tak strávil s ní procházkami po městě, ukázala mi spoustu památek. Brala mě na návštěvy ke svým známým, po večerech se popíjelo víno, prostě pohoda. Rád na tuto první návštěvu Prahy vzpomínám. Díky tomu jsem měl možnost poznat spoustu lidí a tím i náturu Čechů, která mi je velmi sympatická. Prahu i celou zemi jsem si velmi oblíbil. O pár let později jsme se s bývalou ženou rozvedli. Nemáme děti, tak jsem si řekl, že bych se sem chtěl vrátit. Sedl jsem na letadlo a už více než 5 let jsem tu.

Jací klienti k tobě do American Barber in Prague chodí?

Stále to jsou především cizinci, ale postupně přibývají i čeští klienti, což je můj cíl – mít českou klientelu. Mám spoustu českých přátel, žiji zde, tak chci mít za zákazníky především Čechy.

Chtěl po tobě někdy klient nějakou šílenost? Co se teď vlastně nosí?

Řeknu to takhle: v mém křesle se odehrálo několik výrazných změn vzhledu. V posledních letech se vrací do módy klasické střihy, nosí se plnovousy. Tomu jsem se samozřejmě musel přizpůsobit. Je tu po tom docela velká poptávka, která neustále sílí a podle mého názoru přesahuje nabídku. Vzhledem ke svým 40letým zkušenostem jsem se rozhodl tento moderní styl stříhání a holení vyučovat. Už mám pár žáků tady v Praze a chtěl bych pokračovat nejen v České republice, ale i po Evropě.

Co tě na tvé práci nejvíce baví?

Víte, na tomto zaměstnání jsou skvělé dvě věci. Jednak miluju to řemeslo, stříhání a holení mě zkrátka chytlo a stalo se neodmyslitelnou součástí mého každodenního života. Pak je tu také sociální aspekt. Díky své práci jsem měl možnost poznat řadu zajímavých lidí. Několik let jsem měl salon v Atlantě, chodili za mnou stálí zákazníci. Jako malé děti je ke mně přivedli jejich rodiče a já jim udělal první sestřih, během let spoustu dalších a nejednou se zastavili s tím, že právě dostudovali střední školu. Z toho se člověk začne cítit už poněkud starý.

Jaké bylo tvé nejvíce nezávislé rozhodnutí, které jsi kdy učinil?

Jednoznačně přestěhování do Prahy. Víte, když je vám 50 let, tak už je to trochu jiné než ve dvaceti. Po rozvodu jsem se prostě rozhodl, že je čas na změnu. Vůbec nikoho jsem tu neznal, ale zamiloval jsem si životní styl v Česku.

Kdo je pro tebe symbolem nezávislosti?

Napadá mě spousta jmen, především z minulosti. Za všechny jmenuji například Ernesta Hemingwaye či Franka Sinatru. Symbolem české nezávislosti je pro mě Václav Havel, který mě vlastně tak trochu inspiroval k návštěvě Prahy. O politiku se moc nezajímám, ale to, že se zde po sametové revoluci stal prezidentem spisovatel, mi prostě připadá úchvatné.

Jako Američan jistě slavíš americké svátky. Jak trávíš Den nezávislosti tady v Česku?

Většinou se snažíme něco podniknout s přáteli, vyrazíme ven, grilujeme, trochu oslavujeme. Tady v Praze je to trochu složitější, neboť 4. července není oficiální svátek, takže několik mých přátel normálně pracuje, případně si musejí brát volno. Neslavím všechny americké svátky, ale alespoň pár se snažím držet i tady v Čechách, jako je například právě Den nezávislosti nebo Den díkůvzdání.

Co bys vzkázal všem, kteří mají strach ve svých životech učinit nezávislá rozhodnutí?

Že život je krátký. To je třeba si uvědomit. Pokud po něčem, třeba jen ve skrytu duše, opravdu toužíte, jděte za tím. Nikdy jsem ani na chvíli nelitoval svého rozhodnutí přestěhovat se do Prahy. Léta plynou moc rychle na to, aby člověk trávil čas přemýšlením, zda je něco vhodné učinit či nikoliv. Chci žít svůj život naplno každý den, aby když se třeba někdo rozhodne o mě napsat knížku, jsem měl ještě možnost si ji přečíst.

Co bys popřál Jackovi k jeho letošním 150. narozeninám?

Aby i dalších 150 let bylo alespoň tak úspěšných, jako těch předcházejících.

Další galerie