Aimo Koivunen. Voják, kterého zachránila před smrtí divoká jízda na pervitinu
Silný příběh, který se do školních čítanek a hodin dějepisu nejspíš nedostane. Hlavní roli si v něm totiž střihnul voják předávkovaný metamfetaminem.
U Karelské šíje se o osud a nezávislost Finska bojovalo už dřív. V roce 1939 tu Sověti zinscenovali příhraniční provokaci, a ta jim posloužila jako záminka k invazi. Vypukla tzv. Zimní válka, nerovný souboj rudého obra Goliáše s malým Davidem. A x-násobně slabší Finové to tehdy Moskvě natřeli. Tuhle kapitolu máme rádi, příběhy vítězných outsiderů táhnou. V roce 1941 se situace opakuje, ale už to není tak příjemné. Těžko k tomu dnes zaujmout z hlediska střední Evropy nějaký rozumný postoj. Finsko se totiž rozhodne, že než jít ve válce do party se SSSR, bude jim lépe s Německem.
Neobyčejný příběh obyčejného vojáka
Sedmadvacetiletý Aimo Koivunen je 20. dubna 1944 spolu s hrstkou svých finských spolubojovníků už třetí den na patrole, když narazí na četu sovětských vojáků. Přestřelka, úprk. Tedy, taktický ústup. Po dvaasedmdesáti hodinách na běžkách už to ale nemá takový švih, a pomalost tu znamená smrt.
Aimo, který zaostává za zbytkem týmu, tedy z batohu vyloví poslední záchranu. Tubu s pastilkami, které mají Finové darem od Němců. Prý jako stimulant, nakopávák zabalený pro vypjaté momenty. Což je teď. V palčácích se to ale otevřít a nabrat nedá. Koivunen tedy odkousne vršek tuby, a sype si do pusy všechny prášky.
Ne, nečte si příbalový leták. Je to buď život, nebo kulka. Aniž by si toho byl vědom, spořádá několikadenní dávku Pervitinu rozpočítanou pro celý tým průzkumníků. A věci pak přirozeně naberou rychlý spád…
Příval energie, ohnivá čára za lyžemi, halucinace. Pak zatmění před očima, ztráta vědomí. Kritické předávkování metamfetaminem u něj vyvolalo delirium. Vzbudil se až další den, bez zásob, uprostřed zasněženého lesa. Nepřátelé jsou všude kolem, záchrana je 250 kilometrů daleko. Ty šikovné prášky mu ale pořád dodávají sílu, a tak zabere.
Přespolní běh minovým polem
Když to zkrátíme, Aimo bude pod vlivem valit přes frontovou linii, hnát se kolem sovětských hlídek a jejich útočných oddílů. Budou po něm pátrat rojnice nepřátel, a on si mezi nimi bude dávat slalom. Najede na protipěchotní minu, ale sníh utlumí explozi i střepiny. Následuje další bezvědomí a pak další šílený běh na lyžích. Občas zakousne nějaká semínka z borovice nebo jalovčinky, ale „neznámá síla“ ho pořád žene kupředu. Kdyby jej v cíli nezastavili finští spolubojovníci z jiné jednotky, nejspíš by vyrazil až k Severnímu pólu.
To už ale vypadá jako kostra potažená kůží a s vytřeštěnýma očima. Váží jen 43 kilo. Pořád je duševně víceméně mimo. Podle lékařů jeho srdeční tep atakuje (pořád, ještě po týdnu od konzumace Pervitinu) 200 úderů za minutu. Trojnásobek toho, co bychom považovali za normální. Že je unavený? Jasně, v nohách má 400 kilometrů na lyžích, v téměř nepřetržité jízdě. Zdá se neuvěřitelné, že to vůbec přežil. Podle všeho totiž spořádal třicetinásobek doporučené dávky válečného stimulantu.
Drama, které si film nezaslouží
Aimo Koivunen to „ustojí“, dožije se konce války a na svůj perníkový výlet bude vzpomínat až do 71 let. Ne, není to příběh, který by se dostal do čítanek. Připomíná nám spoustu nepříjemných věcí. Třeba o tom, že Finové sice hrdinně vzdorovali Sovětům, ale taky bojovali formálně na straně hitlerovského Německa. O tom, že nakopávání útočných jednotek látkami, které u nich později vyvolávaly závislost a zbavovaly je zdravého rozumu, nebylo zrovna u Německa nenormální. Ostatně, jen během útoku na Polsko a Francii sezobali němečtí tankisté 35 milionů pervitinových pilulí.
Čítanky by měly nejspíš problém i s tím, že drogy jsou špatné. Jenže Aimo Koivunen jim prokazatelně vděčil za život.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Ze života muly: Kolik se platí za pašování? A jak určitě nepřevážet drogy