Absolutní nebo absurdní umění: Jak se vede živému obrazu?

Jmenuje se Tim, a pracuje na částečný úvazek jako manažer jedné firmy v Curychu. Kolik mu je a jaké má zázemí nebo vzdělání? To vůbec není podstatné. Je totiž pouhým nosičem, přesněji tedy plátnem. Živým.

Na svých zádech totiž nese vytetovaný obraz, pro který on je jen jakousi podložkou, rámem. Tim je nikdo, a dílo prezentované jeho kůží také nese podtitul „O Tima tu nejde“. Že je to síla? Vítejte ve světě kontroverzního moderního umění.

Upsat se Ďáblovi? Jak se to vezme…

Ženy přicházejí a odcházejí, ale přítelkyně, kterou měl Tim v roce 2009, mu skutečně změnila život. Právě přes ni se totiž dostal k nizozemskému taky-umělci, jménem Wim Delvoye.

Vesmír podivínů má evidentně mnoho dimenzí. Nápad umělce byl prostý: vytvořit z člověka hodnotné dílo. Trochu konceptuál, trochu art, a hlavně spousta humbuku okolo. A tak se pro něj Tim stal plátnem.

Pomalování (pardon, potetování) jeho zad trvalo údajně dva roky. Ve skutečnosti to bylo jen 40 hodin čisté práce, rozložené mezi dvě léta. Výsledkem byla spíš průměrná kérka Madony s lebkou. Ne, té zpěvačky ne. Ale řekněme, že mezi mo-girl a motorkáři najdete i pár povedenějších obrázků. Ale propracovanost nebyla záměrem. Šlo tu o ideu.

Z člověka se stala věc

A ta stála na tom, že výsledný obraz bude vystavován v galerii. Máte pravdu, tohle už bylo ve Futuramě. Co za to? Protože kontroverzní novinky táhnou, dostal Delvoye za „obraz“ 150 000 eur (skoro 4 miliony korun) od německého kurátora a sběratele Rika Reinkinga. Třetinu této sumy dostal Tim. S tím, že až umře, půjde jeho kůže i s obrazem skalpelem ze zad dolů, a jejím majitelem zůstane kupující.

Reinking si evidentně nechtěl v domácí galerii ubytovat potetovaného nájemníka, a tak obraz zapůjčil galerii Současného a moderního umění (MONA) v tasmánském Hobartu. Nezapomeňte, o Tima tu nejde. Ten musel v souladu se smlouvou sbalit kufry, a od roku 2011 strávit hezkých pár hodin (dohromady zatím 3500) tím, že seděl na podstavci v galerii do půl těla nahý. Je totiž živým plátnem.

Jsem jen dekorace pro obraz

Jaké to je? Zábava asi moc ne, protože se šest hodin nesmí pohnout ani poškrábat na zadku. Jen sedí a nehýbe se. Nějaký keš mu z toho jistě plyne, ale nebude to nic závratného.

Po celou dobu jej také sleduje kamera v on-line režimu. I z pohodlí svého domova se tak můžete podívat, jak za chlapíkem s kérkou na zádech zvolna zapadá slunce.

Tim nedává rozhovory, nekomunikuje s veřejností, neodpovídá na dotazy. Není to o něm, on je jen dekorací k umění. Do práce docházel i během karantény, který v rámci koronavirového šílenství propukla i v Tasmánii. Každý den, šest hodin, v naprosto prázdném muzeu. Letos na konci května tu končí. Protože si dílo na jeho těle koupil další sběratel umění. David Walsh.

Totální umění nebo totální kýč?

Co s ním bude dál? Těžko říct. Možná další galerie a nehybné vysedávání před kamerou. Možná mu nabídne svobodu z dobrovolného otroctví. A jde to vůbec? Může se Mona Lisa zvednout a odejít?

Nebo se postěhuje někam dál. Člověk je sám o sobě uměleckým dílem, ale zůstává otázkou, jestli má pro člověka větší hodnotu umění, anebo člověk. Celé to dost nutí k zamyšlení. Možná to byl záměr. Zvrácené to ale je, a pořádně.

Autor: Radomír Dohnal

V Čechách vznikne největší velkoplošná malba – Mural art

Graffiti malby s neuvěřitelným vizuálním efektem. Opravdová umělecká díla! (22 fotek)

Další galerie