3D ve 2D: Dvojrozměrný článek o trojrozměrném fenoménu
Ačkoli sledování obrazu ve třech rozměrech působí jako kratochvíle, za níž vděčíme technologickému pokroku posledních let, realita je někde trošku jinde. Technologie 3D je totiž ve skutečnosti pravděpodobně starší než vaši prarodiče.
Názory se různí, mnozí experti se však shodují, že počátky 3D technologií sahají do roku 1838, kam se datuje zrod stereoskopické fotografie. Ta vzniká tak, že je obraz snímán za dvou různých perspektiv. Za použití speciálních brýlí jsou tyto obrazy kombinovány a vytvářejí iluzi hloubky.
Mnozí jistě zpozorní při zmínce jmen bratrů Lumierových, ranných propagátorů kinematografie. Již v roce 1903 tito nadšenci v Paříži představili první film ve 3D. Jmenoval se L’Arrivee du train (Příjezd vlaku) a diváci z něj byli u vytržení. Technologie přesto neprorazila, hlavně kvůli příliš vysokým nákladům. V 50. letech byly vyprodukovány dokonce desítky filmů ve 3D, opravdová revoluce však nastala až s příchodem formátu IMAX 3D. Tu měla veřejnost možnost poprvé vyzkoušet v roce 1986, na Světové výstavě v kanadském Vancouveru.
Díky překotnému pokroku se počátek 21. století nese ve znamení hromadného nástupu 3D. Po Avatarovi a dalších blockbusterech, které do kin nalákaly hromady diváků, tak není problém tyto filmy sledovat ani doma v obývacím pokoji. 3D zkrátka táhne a na trhu spotřební elektroniky zanechává velmi výraznou stopu. Podívejme se proto na samotnou technologii.
Jak vnímáme 3D prostor
Naše schopnost vnímat svět trojdimenzionálně je daná tím, že máme dvě oči, které jsou umístěny s rozestupem vedle sebe. Vzdálenost mezi nimi činí, že při pozorování vnímáme obraz s určitým posunem. Jinými slovy: pravým okem vidíme předměty víc vpravo, levým o něco více nalevo. Toho si všimnete nejlépe, pokud se zaměříte na určitý objekt a zkusíte přivřít jedno oko. Čím blíže se pozorovaný předmět nachází, tím větší bude horizontální posun. Náš mozek je přitom naprogramován tak, aby podvědomě posoudil vzdálenost od různých předmětů a z dvojice obrazů složil výsledný korektní 3D obraz.
To je důvod, proč lidé s poškozením jednoho oka nedokáží správně posuzovat vzdálenost, a proto také televizní obraz vnímáme ve dvou dimenzích. Ve 3D vidíme samotný televizní přístroj zasazený do trojdimenzionálního vícevrstvého prostředí (zeď, stolek a další objekty v prostoru), nikoli však plochý obraz (natočený jednou kamerou), jemuž těchto více vrstev a hloubka chybí. Co s tím? V teorii snadné: snímek natočíme dvěmi kamerami, jednou pro levé oko, druhou pro pravé. Obraz z levé kamery pak pustíme do levého oka, obraz z pravé kamery do pravého. Důležité je, aby se nám podařilo ošálit mozek a přesvědčit jej, aby kompenzoval a vnímal obraz jako prostorový. O jednotlivých 3D technologiích, jejich výhodách a nevýhodách se rozepíšeme někdy příště.
Na závěr malý průzkum: při návštěve kina preferujete spíše 2D nebo 3D projekce?
Autor: Pseudofilosof
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Domácí kino není tv ani projektor!