Sérioví vrazi, která zná celý svět. Přitom nikdy ve skutečnosti neexistovali

Celá tahle historka o muži s břitvou, který porcoval zákazníky do masových koláčků, je totiž kompletní fabrikací. Ne všichni sérioví vrazi existují. V roce 1846 si ji do katalogu „Krváků za penci“ od základů vymyslel jistý Thomas Prest. Děsivá legenda zůstala prakticky zapomenutá, a oprášili ji až scénáristé slavného muzikálu v roce 1976, a po nich v roce 2007 režisér Tim Burton.

Takže asi ten vůbec nejznámější sériový vrah-holič opravdu nikdy neexistoval, byť s jeho story je obeznámen kde kdo. Není to poprvé a naposled, takových do extrému proslavených sériových vrahů, kteří vlastně nikdy neexistovali, je kolem nás víc než dost.

Když vraždí, tak vždy s úsměvem

Stranou můžeme nechat „historické“ případy Řezače z Halifaxu a Šíleného plynaře z městečka Matoon. Oba totiž zplodila jen davová hysterie a touha lidí po senzaci, kteří se pak báli i vlastního stínu. Místo toho si můžeme naservírovat zabijáka Smileyho. Koho? Smajlíka. Tři newyorští detektivové na penzi (pánové Gilbertson, Duarte a Gannon) se nudili, a tak se pustili do revize série „případů smrtelných nehod“ za léta 1990-2010. Proč? Byly až nápadně podobné.

Celkem 45 mladých mužů, vysokoškolských studentů, vesměs bělochů. Večer vysedávají v baru, namažou se, pak vyrazí s neznámou osobou někam do tmy a ráno je najdou utopené. Jasně, mezi řádky se dá vyčíst, že to nejspíš byli homosexuálové. A ještě hlouběji mezi řádky, pokud si tedy nasadíte brýle oněch tří detektivů na penzi, za tím uvidíte vraha nebo skupinu vrahů, kteří systematicky tyhle fakultní gaye likvidují „zdánlivou nehodou“. Oni tři detektivové pak hledají další „shody“ a prochází fotky z míst činů.

Zarazí je, že prakticky na každém místě nehody je někde k vidění graffiti s nasprejovaným smajlíkem. Podle nich je to jasný podpis vraha nebo skupiny vrahů. Státní návladní ale tuhle detektivku hrát nechce, smajlíky lze totiž dohledat i u 335 dalších vražd. Čistě proto, že je to nejčastější malůvka k vidění.  Případ, který si v kolem roku  2000 vyslouží nebývalou mediální pozornost, se tak ukáže být jen shodou náhod a smyšlenkou stárnoucích pánů.

Nehezká reklama na kvalitní boty

Podobně nevalně to dopadlo i se Sběračem z pustiny. Sériovým vrahem, jehož „značkou“ se stala noha oběti, pohozená někde u turistické cesty v divočině. Prostě lidská hnáta v botě. Už jedna taková dokáže jitřit fantazii, ale ono jich bylo k dohledání na hranicích mezi kanadským Vancouverem a americkým Washingtonem okolo dvou tuctů. Hodně starých i čerstvých.

Máme tu nového šílence? Ne. Tedy, nejspíš ne. Opět stojí za připomenutí, že ne všichni sérioví vrazi existují. Trekingové pohorky se dnes totiž vyrábí z kvalitních materiálů, jež hravě přežijí i smrt svého nositele. Který mohl, čistě přirozenou nehodou, sletět ze skály, zabloudit a zahynout, nebo se utopit. A na jeho těle pak hodovala nejrůznější zvířátka, která se ovšem nemohla dostat do odolné obuvi. Výsledkem je noha v botě, bez těla. Žádná záhada.

Sérioví vrazi – vážně divný pavouk

Jako by Polsko v šedesátých letech minulého století nebylo dost děsivé samo o sobě, realizoval se tu Červený pavouk (Czerwony Pajak). Kdo? Vraždící psychopat, démon nočních (a časně ranních) spojů linek hromadné dopravy. Chlapík, který vás v prázdném kupé vlaku nebo tramvaji před konečnou zmasí kladivem, a pak zmizí do tmy. Lucian Staniak. Máme jméno, takže asi jasné, ne? Ne.

I případ Červeného pavouka je totální smyšlenkou, která se náramně hodila do krámu hollywoodským scénáristům. Když se budete ptát, činy jemu připisované se vždycky „staly někde jinde, ale ne u nás“. Nikdo takový totiž nikdy neexistoval, je to jen další smyšlená legenda o sériovém vrahovi.

FOTO: 123RF

Zneklidňující hlášky sériových vrahů

Dokážete odhalit vraha? Pokud ano, byli byste opravdu skvělým detektivem

Další galerie