Proč v říši římské fungovala manželství bez lásky?

Manželství vždy odráží realitu společnosti v regionu, a ani Řím v tom nebyl výjimkou. V patriarchální říši šlo o postavení a prestiž jednotlivce, hierarchickou strukturu, strategii. A manželství tu tak bylo jen dalším druhem byznysu, vzájemné a ne vždy vyvážené směny.

Sami Římané přitom odvozovali princip sňatků od historické legendy o únosu Sabinek (kdy si mladí osadníci z kapitolských návrší „uloupili“ manželky u sousedů). Aby svůj vpád a jejich únos legalizovali (a zabránili případné odvetě), navrhli jim tehdy obchod. Za dobrovolné uzavření sňatku jim nabídli římské občanství, výhody sdíleného majetku a mateřství.

Zvlášť nad nabídkou mateřství se mohou dnešní feministky rozplakat, ale čistě teoreticky měli Římané pravdu. Jen ženy samotné se k potomkům nikdy nedopracují.

Děleníčko, společné hnízdění i zakoupení

Nicméně tahle Sabinská „legenda“ dala základ sňatkové politice. Nejprve legální nároky: uzavírání svazků je tu možno od 12 (u dívek) a 14 let (u chlapců). V praxi se ženy vdávají jako trochu starší náctileté, muži pak spíš jako dvacátníci. Byť tomu společnost rozhodně nefandila, vznikat mohly i svazky nerovné (patricij mohl za ženu nižšího původu).

Sezdávat se mohli klidně i otroci a nevolníci, ale vdávat a ženit se nesměli příslušníci vyloučených stavů. Tedy herci a prostitutky. Sňatek se odehrál v chrámu, podepisovala se smlouva, předaly dary a občas byla i hostina. Manželské svazky pak fungovaly třemi způsoby: jako confarreatio, tedy „sdíleným chlebem“. Kdy pár získal vzájemnou dohodou shodné nároky ke společnému majetku. Mohlo to ale být i formou usus, tedy návykem.

Muž a žena spolu žili, třeba ze vzájemných sympatií, tak dlouho, až se vlastně stali manželi. Každý si ale podržel svůj majetek a svá práva. A také to mohlo být formou coemptio, zákupem. Kdy si muž manželku vykoupí/zakoupí, přebírá za ní a její nároky odpovědnost, ale ona už moc práv k majetku svého kupce-manžela nemá.

Confarreatio bylo záležitostí patricijů a jejich vysoké sňatkové politiky o rozmnožování majetku, coemptio a usus byly formy, jakými se ženili a vdávali prostí plebejci. A pochopitelně, bylo to ještě drobet složitější. Ženy totiž nebyly chápány jako úplně svéprávní tvorové (vzpomeňte si na Sabinky), takže manželství a následná práva žen podléhaly jednomu ze dvou modelů.

Má ve všem pravdu manžel, nebo tchán?

Buď jako cum manu, kde za ženu přebírá odpovědnost její manžel (a ona je, čistě legálně, považována za jednu z jeho dcer), anebo sine manu, kde je sice žena provdána, ale odpovědnost za ni pořád nese její právoplatný otec. První model zní o něco hůř, ale poskytoval ženám relativně více výhod. Skrze péči o děti, které zplodila se svým manželem, získávala nárok na jeho majetek.

U druhého modelu byla vlastně jen jakousi univerzální pečovatelkou v zápůjčce, která mohla profitovat z majetku svého muže, jen když ho přežila. Proč na tom ještě záleželo? Inu, pořád tu byla otázka dos neboli věna. Různě hodnotných darů, od šperků až po zemědělské farmy, paláce nebo celé ostrovy.

U cum manu se věno stává majetkem manžela, u sin manu zůstává stále víceméně jměním rodiny nevěsty. Aby se v případě rozvodu mohlo navrátit zpět v plné výši. Protože rozvody byly neméně formální, jako sňatky. Stačilo před sedmi hodnověrnými svědky říct, že se manželství ruší. A bylo hotovo. Podle jedné ze tří forem manželství pak proběhlo majetkové vyrovnání, a bylo to bez debat. Lásky a city tu vážně neměly prostor.

Od žen se očekávala počestnost, umírněnost a panenství, od mužů zase věrnost, odvaha a síla. Takže si novomanželé neměli čas překážet, protože se každý realizoval jinde.

A jak to měli jinosexuálové?

Římané nemarnili čas debatami o dvaapadesáti pohlavích, a možná proto se stali impériem, jaký svět nevidělo. Otázka sexuality pochopitelně byla řešena, ale jako vyloženě okrajové téma. Sňatky osob stejného pohlaví byly zřídkavé, ale legislativně nepředstavovaly žádný problém.

Jen muselo být jasno, tak jako u jiných sňatků, kdo je čí co, a jaký majetek přináší a komu pak bude náležet. A ještě maličkost: Římané (a Řekové) byly ve svých časech unikátní tím, že žili ve svazcích monogamních. Jinde ve světě tehdy frčelo spíš mnohoženství.

FOTO: 123RF

Říše římská – největší impérium historie. Na čem vystavělo svůj triumf?

Bizarní příběhy z Třetí říše: zvrácené umění, velrybářské hobby i propaganda naruby

Další galerie