Hudba jako problém: můžeme si poslechem muziky uškodit? Ano!
Hudba nám bývá často popisována jako univerzální dobro, blahodárné pro našeho ducha. Podobně jako třeba procházka po čerstvém povětří. Tedy za předpokladu, že se neprocházíme kolem magistrály nebo spalovny, nebo jako alergikové sadem v pylové sezóně. S hudbou a její prospěšností je to podobné. Její pozitiva mají své limity.
Jak konzumují puberťáci muziku? Když hudba, tak pořádně hlasitě! Nemá cenu předstírat, že jsme byli jiní, taky jsme z upocených walkmanů kdysi ždímali provozní maxima. Problém, který z hlasitého poslechu hudby vychází, je tzv. tinnutus.
Rušivé zvuky: šum, praskání, klikání, syčení, bzučení nejrůznějších tónů, které jako na potvoru nikdo jiný neslyší. Jsou to projevy poruchy sluchu. Vtip je v tom, že s touto poruchou sluchu se obvykle nebudete potýkat před padesátkou věku.
Ale velmi pravděpodobně se s ní po padesátce budete potýkat v přímé závislosti na kraválu, který jste poslouchali v mládí. Adolescenti se vůči hlasitému poslechu muziky možná jeví být naprosto imunní, ale daň za to zaplatí, až trochu zestárnou.
K narušení sluchu, jeho utlumení nebo naopak zvýšené citlivosti, se přitom můžeme díky hudbě a konzumní technice dopracovat velmi snadno. Peckovitá sluchátka, zasazená do ušních otvorů, jsou totiž pro poškození membrán ucha jako stvořené. A co tu máme dál?
Z toho by jeden brečel!
Dosavadní neurologický výzkum dopadů hudby na lidskou psyché se dá shrnout velmi jednoduše: veselá hudba se šťastnými texty nám náladu zlepšuje, smutná a tklivá s hloubavými texty v nás vyvolává netečnost, prázdnotu a deprese.
Pokud se tedy cíleně, jako půl miliardy zhrzených prepubertálních individualit každý den dojímáte velrybím nářkem, můžete se dobrat temnoty vnitřní propasti. Ano, je to tak, skřípeme zuby: goth-fandové měli celou dobu pravdu.
Otázkou je, když už se jednou do pásma depresí skutečně dostanete, jak se z něj dokážete vyhrabat. Když odečteme tuctové pozéry, kteří si na dojemnou zoufalost jen hrají, zůstane nám pořád docela dost těch, kteří deprese vyvolané hudbou nepředstírají. A neví, jak z toho ven. Zůstává terapie a léky.
Hudba může být stimulantem mozku, ale pokud jej budete skrze uši sytit jen negativitou, může to zanechat trvalé následky. Pokud tedy nejste cynikem, který si Bryana Adamse pouští při ubíjení tuleních mláďat. Tak to máme nejraději.
Mozart měl zůstat u koulí
Říká se tomu Mozartův efekt, a ve světě velké vědy je tenhle fenomén známý dnes už jen tím, že byl vyvrácen. Teoreticky jde o to, že určitá hudba vás dokáže nakopnout, motivovat a podpořit při práci. Fyzické i kreativní. A jasně, efekt se jmenuje podle toho, že pro duševní činnost a IQ měl být poslech klasika pozitivní. V čem je háček? Nu, třeba v tom, že slavný Mozart takhle fungoval jen na někoho. Jiným při soustředění vyloženě neprospíval.
Třeba jim víc seděl metal, a ten zase spolehlivě likvidoval soustředěnost dalších subjektů. Po letech dost únavných experimentů tak zůstal jen jediný výsledek, že určitá hudba může – ovšem jen velmi individuálně – prospívat soustředění. Jako kompaktní celek ale soustředění škodí. Jinak poslední série testů srovnávala vliv jedincem oblíbené muziky, náhodných zvuků, ticha a monotónního opakování jednoho slova na soustředění. Hudba dopadla nejhůře.
Highway to Hell
Že vám muzika v autě pomáhá neusnout? To možné je. Ale na pozornosti, bezpečnosti všech účastníků silničního provozu nepřidá. Když osolíte sound-systém v autě na 90 decibelů, vaše reakční doba se zvýší o 20 %. S oblíbenými interprety a songy je to ještě horší. Na brzdu nejspíš šlápnete tehdy, až dospíváte refrén. Cha!
A refrény? Ty krásně se opakující části písně, abychom si mohli zanotovat, i když neznáme text. Povšimli jste si taky, jak těchto rytmických složek v textu písní v posledních letech přibývá?
Že po stránce akordů, textu, melodií, instrumentů – posloucháme čím dám tím větší, unifikovanou a sjednocenou akustickou břečku? Není to jen pocit, ale vědou doložený fakt. Dochází k progresivní homogenizaci skladby hudby. A refrény? Těch rozhodně neubývá, a tvoří stále výraznější část celých skladeb. Repetice se nám líbí, ale mozek z toho blbne. Vážně. Skóre kreativity, porovnávané u posluchačů moderní popové hudby, hovoří jasně. Vedlejším výstupem nízké kreativity je pak lhostejnost k vlastní podprůměrnosti.
S tvrzením, že hudba nám pomáhá a je univerzálním dobrem, bychom tedy propříště měli být hodně opatrní.
FOTO: 123RF
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
Šílení youtubeři. Čím vším se lze prodrat k vytouženému úspěchu?