Starověké zúčtování: Nejbrutálnější způsoby smrti ze starověku
Násilím se ve starověku a středověku nikdy nešetřilo. Takže když už jste chtěli někoho odpravit skutečně stylově, museli jste si dát hodně záležet, aby zrovna vaše exekuce vybočila z fádního průměru. Jaké rozsudky a jejich provedení se skutečně zapsaly do historie?
Jaké způsoby smrti patří k nejbrutálnějším? S vařením zaživa přišly nezávisle na sobě ledaskde, ale techniku dovedli k dokonalosti v Číně. Zavedli princip pomalého spouštění oběti nohama napřed i rozrušování povrchové krusty na hladince roztopeného olova, aby se teplo dobře vtáhlo do masa.
Experimentovali i s vařící vodou, olejem, rýžovým vínem. Takhle brutální smrt na vás čekala, když jste zabili státního úředníka, anebo přepadli pošťáka. Poslové i výběrčí daní totiž patřili k chráněným osobám. V Evropě (Svaté říši římské) to byl trest pro penězokazce a v Británii pro traviče.
Filetové řezy ve vlastní šťávě
Číňané přinesli mezi způsoby smrti a do mučivých poprav řadu inovací: od rozřezávání oběti systémem naostřených zrcadel, aby nebyla ochuzena o výhled na vlastní vnitřnosti, až po „dokonalé porcování“. Tomu se říkalo Lingchi, a spočívalo v pomalém odřezávání kousků masa z těla popravovaného.
Zní to jednoduše, ale je kumšt řezat tak, aby týraná oběť přežila co nejdéle, neztratila vědomí a ani moc krve. Profíci zvládli až 1500 řezů, a oběť při tom žila i tři dny.
Tenhle speciální kousek byl dedikován těm, kteří se pokusili zabít samotného císaře. To napichování na naostřený kůl je proti tomu nestárnoucí klasikou.
Kolík si budete pamatovat do smrti
Poprvé se o něm píše roku 1772 př. n. l., v Chamurappiho zákoníku. Odsouzena jím byla žena za podlou vraždu svého muže. Technicky se řeší dvě varianty: stabilní kůl zafixovaný v zemi, anebo zavedení kůlu do ležící oběti.
V obou případech jde naostřená špička konečníkem, trochu šikmo, aby úplně nepoškodila vnitřnosti. Když je poté kůl vztyčen, oběť vlastní vahou postupně sesedá. Dlouho. Napichování bylo evergreenem v arabských státech, a ukrutný Vlad Tepes – Naražeč, jen ordinoval tureckým nájezdníkům jejich vlastní medicínu.
Necháme to na přírodě
Co si budeme povídat, narážení na kůl je pracné. V Asii, především na Srí Lance, to raději nechali na přírodě. Povšimli si rychlého růstu bambusů, které stačilo seříznout hezky k zemi a pěkně do špičky. Oběť pak byla natažena nad těmito ostrými pahýly a stačilo zalévat.
Bambus totiž roste jako divý, a 30 centimetrů dokáže povyrůst za jediný den. Se špičkou i skrz lidské tělo. Původně to takhle fungovalo i v Siamu (Thajsku), ale tam začali dávat přednost rozšlapávání obětí sloní tlapou. Bylo to divácky vděčnější.
Upalování nevěřících verze 2.0
Proč se jisté zábavné pyrotechnice přezdívá římská svíce? Inu, je to přímý odkaz na dost děsivý způsob exekuce. Oběť, často první křesťanští věřící, jsou při ní upalováni, obaleni slámou napuštěnou v oleji.
Celý vtip je ale v tom, že tenhle hořlavý lidský balík je vyzvednutý na vysoké tyči. Hoří odspoda a velmi dlouho. Ve výšce je taky průvan, takže upalovaný jen tak neomdlí dusivým dýmem. Je to celé dost vizuální, a díky vyvýšení lidské svíce vidí popravu i přihlížející z poslední řady.
Záhada perského naháče
Mezi způsoby smrti patří i takzvaný perský naháč. Pokud jste dočista nepodlehli kouzlu seriálových Vikingů: onoho rudého orla, porcování a stahování z kůže podél páteře, s finálovým vyjmutím plic na konci, severští nájezdníci velmi pravděpodobně vůbec neprováděli.
Zmiňuje jej jen jedna sága, která dost přehání. A celé to stahování z kůže? To se lépe řekne, než udělá. Potřebujete totiž opravdu přepestrý set ostrých pracovních nástrojů, průběžné vypínání řezaných ploch, kauterizovat ohněm řezné rány. Protože jinak oběť zemře dříve, než práci dokončíte. A to vladaře nepotěší.
K dokonalosti tohle umění dovedli Peršané, kteří přišli se zásadní vychytávkou: pokud je oběť při exekuci zavěšena hlavou dolů, neztratí vědomí. Prostě chuťovka až do finiše.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT