Co nás vlastně naučil Stanfordský experiment?
Je zlo odchylkou od normy, protože jsme všichni v jádru spíše dobří? Jak těžké je v nás probudit násilí a agresi k dalším lidským bytostem?
Dnes sedmaosmdesátiletý Philip Zimbardo pořád platí za démona mezinárodní psychologie, a to díky věci zvané „Stanfordský experiment“. Nejde tedy jen o to, že svým příjmením a vzhledem připomíná tenhle čiperný stařík zlověstného černokněžníka.
Pokaždé, kdy už skoro začnete věřit na dobro lidské duše, vítězství lásky a sílu humanity, vystoupí odněkud z pozadí tenhle profesor Stanfordské univerzity, a zdatně ty jiskřičky naděje zašlape podpatkem do koberce nějakou svou novou studií.
Jeho doménou jsou totiž psychopati, násilí, kriminalita a deformace lidské mysli. Takže dokud nebudeme žít ve světě plném Nedů Flandersů, jeho dílo vlastně nikdy nemůže zastarat. Síla jeho prosté geniality vynikla poprvé v 70. letech, což byla ve Spojených státech amerických trochu zvláštní doba.
Americké vystřízlivění
Ekonomická krize, hořící černošská ghetta a nekončící válka ve Vietnamu tehdy hippíkům, střízlivějících z barevných LSD snů moc neprospívala, a tak radši houfně měnili batikované hadříky za kravaty a kufříky korporátu. Z esoteriky se stala komerce, štěstí se vážilo na gramy a šňupalo se. Po divokých šedesátkách se všichni chtěli tak nějak vnitřně zklidnit, usadit a vrátit věci do normálu.
Moc to nešlo, a proto potřebovali sami sebe ujistit, že zlo – ať už doma či za hranicemi, rasistické, válečné – se vždy dotýká jen izolovaných excesů úzké skupinky vyšinutých psychopatů. Ale jinak jsou všichni ostatní v jádru dobří. Že agrese a brutalita není normálním lidem blízká, a systém tak nějak funguje.
Perfektní studentská brigáda
A tehdy, v srpnu 1971, sestavil Zimbardo svůj neslavnější a nejnázornější psychologický pokus. Do kronik se zapsal jako Stanfordský experiment. O co šlo?
Z velkého houfu dobrovolníků, univerzitních studentů, vybral dva tucty lidí, kteří si chtěli hrát na četníky a zloděje. Tedy, přesněji, na vězně a bachaře. Zábava v kontrolovaném prostředí na dva týdny, s odměnou 15 dolarů za den pro každého zúčastněného. Peníze skoro zadarmo, chtělo by se říct.
Démonický Zimbardo si dal hodně záležet na tom, aby do pokusu vyselektoval opravdu slušné, chytré, rozumné, psychicky vyrovnané jedince. Žádné násilníky a ulítlé magory, jen průřez lepším průměrem akademické studentské obce. A kdo že bude hrát bachaře a kdo bude vězeň?
To mu bylo v zásadě jedno, o příslušnosti k jedné či druhé skupině rozhodl hod mincí. Komu padl orel, stal se vězněm. Což zahrnovalo trochu komický županovitý mundůr a legrační čepičku a ubytování v cele po třech.
Kriminál byl kašírovanou záležitostí v suterénu univerzitního kampusu. Palandy, záchodky, mříže a tak. Klasika. Aby se vězni dostali trochu do role, prošli si i zatýkáním. K čemuž se laskavě zapůjčili policisté z Palo Alto.
Otisky prstů, focení. A pak šup – pytel na hlavu – a už jsou ve vězení. Ti, kterým padla panna, to měli víc na pohodu. Dostali slušivé uniformy, seznam šichet (klasické osmičky, po kterých mohli odejít domů). Dál už je to prosté jako bulharská striptérka.
Tak trochu je podusit
Vězni si po večerce (když zhasnou v celách světla) nesmí špitat. Oslovují se a jsou oslovování čísly, své dozorce pak sami uctivě oslovují: „Pane nápravný důstojníku“. Pak už bylo jen otázkou hodin, kdy se z toho stane ultimátní pakárna.
Protože dozorci musí udržet všemi prostředky pořádek, ne? Takže začal nekončící kolotoč stupňující se buzerace. Kdo vůbec dostane jídlo, kdo jaký mundúr? Koho pustíme na toaletu a nedáme mu radši kbelík? A kdy se jde spát? Jaké jsou vlastně práva a povinnosti vězňů?
A co s těmi, kteří se pravidlům nechtějí podřídit? Jak je aktivně a originálně podusit, aby to byla pro dozorce zábava? To, co začalo jako dvoutýdenní psycho-LARP ve sklepení, muselo být po šesti dnech ukončeno.
Někdo se dívá
To už měla posádka vězení za sebou pokus o útěk, o sebevraždu, totální psychický rozvrat pěti zadržených, vzpouru, pořádnou porci násilí mezi vězni a dozorci, asi tunu potupných úkolů a dva vagóny šikany k tomu. Dozorci se začali chovat jako sadističtí psychopati, kteří klidně zůstávali v práci přesčas, jen aby mohli vězňům naložit.
Nikdo je k tomu nevybízel, chtěli sami. Zapomněli přitom, že jde jen o experiment s omezenou dobou trvání. I na to, že zrovna tak sami mohli hrát vězně. Nikdo ale nevěděl, že zpoza skrytých průhledů a kamer jsou všichni pokusnými králíky v malém výběhu doktora Zimbarda a jeho kolegů. Kteří je po celou dobu sledovali a psali si poznámky.
Výsledek „experimentu“, který musel skončit, protože už reálně šlo o život, nepotěšil. Tendence chovat se jako naprostý psychopatický a sadistický magor má podle Zimbarda každý z nás. Často nás stačí jen vybavit funkcí, uniformou, úkolem. Naše „cíle“ zbavit jmen a důstojnosti pak ochotně dokážeme sami. Zlo není někde venku za dveřmi. Bestie je uvnitř nás a jen čeká na signál.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Vědci dokázali vytvořit stabilní polosyntetický organismus. Kam kráčí moderní věda?