Bitva o Stalingrad: Fakta, která se nedostala do učebnic
Válka je jeden velký chaos, a je jedno, jestli se vede ve středověku anebo 20. století. Boj o Stalingrad ale patří k bitvám, které svou brutalitou překonaly vše.
Nekonečná bitva o Stalingrad byla typická tím, že na každý postup Němců reagovali Sověti okamžitou protiofenzivou. Bili se o každou píď, do úmoru, bez ohledu na ztráty. Jasně to demonstruje (teď už postavená znovu) Volgogradská železniční stanice.
Během pouhých šesti hodin bojů a výpadů změnila v roce 1943 majitele čtrnáctkrát. Na zteč! Samozřejmě, že to byl neskutečný a zbytečný mlýnek, ale Sověti měli alespoň teoreticky dost vlastního masa na to, aby ho ucpali. Průměrná životnost sovětského vojáka ve stalingradském boji byla 24 hodin.
Jak zoufalá byla sovětská obrana Stalingradu?
Řekněme, že 14. října 1942 němečtí vojáci pronikli do bývalého štábu nepřítele a že Sověti drželi na odvráceném břehu Volhy perimetr široký 300 metrů. I proto se ujalo heslo „Za volhou není žádná země.“ Bylo pravdivé.
Jediné spojení se zásobami a posilami v totálním obležení nabízely říční čluny. O 10 dní později už Němci kontrolovali 90 % rozlohy města, a obránci byli rozštěpení do dvou miniaturních fragmentů mezi troskami. Na jejich přežití, natož pak vítězství, by si tehdy nikdo skutečně nevsadil.
Přepasírovaná země zalitá krví
Když se řekne dělostřelecká příprava, bombardování a kanonáda, nedává to vždycky úplně jasný obraz toho, jak intenzivní destrukce to vlastně je. Názorným příkladem, jak veselé to bylo, je, že v okolí Mamajovy mohyly (strategického kopce) byste napočítali 1250 střepin granátů na každý metr čtvereční.
Tráva tu nerostla ani hezkých pár let po válce. Stalingrad zavedl do vojenské praxe dva nové termíny. Rattenkrieg – krysí válku, tedy boj vedený v kanalizacích a dobývání jednotlivých pokojů v domech prokopanými dírami ve zdech, a Objímací taktiku.
Při ní si Sověti budovali zákopy v tak těsné blízkosti nepřátelských pozic, aby Němci nemohli těžit z výhod dělostřelecké podpory (aniž by přitom nepálili do vlastních řad).
Festung s výhledem na apokalypsu
Tříposchoďový barák z cihel na Náměstí 9. ledna nevypadal nic moc, ale v plánech obránců byla tato pozice označena jako „taktický bod“. Platilo to od 23. září 1942, kdy se tu zabydlel seržant Jakov Pavlov se třemi dalšími průzkumníky (poté, co tu zlikvidovali německé kulometné družstvo), a objekt opevnili.
Počet „obránců“ se později rozrostl na třiadvacet, a drželi tuhle neudržitelnou pozici za hlavní frontou celých 58 dní. To už si náckové ve vlastních mapách Pavlovův dům přeznačili s poznámkou „sovětská pevnost“, festung. Nedobytná. Během bojů o tuhle ruinu ztratili Němci víc vojáků, než kolik jim padlo při obsazování celé Paříže.
Taktický význam města na Volze sice nebyl malý, ale za masakr vyloženě nestál. Mohlo zůstat v obležení a fronta se hnát dál, ne? Ne. Hrálo se tu hlavně o divokou kartu propagandy: nemůže přeci padnout město, které nese jméno sovětského lídra! Z města před postupující armádou tak nesměli ustoupit ani civilisté.
Konečná bilance byla děsivá: ve stalingradském kotli během bojů zemřelo více civilistů, než po svržení atomových pum v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Ale tak, nejde tu o člověka, ne? Prolitá „rudá“ krev nevinných ale posloužila jako dobrá motivace k odvetě a při obraně vlasti.
Kryjeme vám záda!
Zvláštní roli při bezpodmínečném dodržování sebevražedných nařízení sovětských generálů sehrály tzv. bariérové (blokující) jednotky. Silně motivovaní řezníci z NKVD a politické policie Směrš, kteří se postarali o to, aby každý pokus o podlomení morálky – třeba útěk z bombardované metropole – skončil ideálně vaší popravou.
Na výběr tedy máte cestu vpřed proti pálícím kulometům MG 42, a minimální šanci na to, že přitom možná zalehnete protivníka a ulechtáte ho. Anebo absolutní jistotu kulky do zad od vlastních velitelů. Vyberte si. Rozhodl o tom neslavný Rozkaz č. 227, s výmluvným textem „Ani krok zpět!“.
V průběhu stalingradské bitvy bariérové oddíly postupně „zajistily“ kolem 300 000 vojáků a civilistů – údajně špionů, sabotérů, alarmistů, zbabělců, simulantů, šiřitelů paniky a poplašných zpráv či poraženeckých nálad. Přímo popraveno bylo prý jen 1,5 % z nich, lidí a munice zase tolik nebylo.
Většina zajištěných se tehdy podívala do trestných oddílů, štráfbatů, kde sloužili jako živé, a později definitivně mrtvé lidské minohledačky. Jiní si mohli vydobýt svou čest zpět nasazením v sebevražedných a předem ztracených misích, anebo shnít či pomřít hlady v lágrech. Sovětský svaz byl prostě vždycky báječný a nabízel tolik možností!
Prohra, na jakou Němci nezapomněli
Jindy tolik metodičtí Němci se ve Stalingradu totálně přepočítali, a prohra je přišla draze. Přišli cirka o 850 000 mužů, které – na rozdíl od Sovětů – neměli kde doplnit. Největší ranou byla ale likvidace zásobovacího letectva, které úplně přestalo existovat.
Geniální nápad, zásobovat teď už v troskách města obležený wehrmacht leteckým mostem, zaznamenal ztrátu 550 letounů v horizontu dní. Bez možnosti na ústup, zásob a střeliva, v totálním mraze… Sověti pak dobyvatelům vrátili jejich vpád za Ural i s úroky. V roce 1956 se jich do Němec vrátí 6000, z původních 90 000 zajatých. Asi se jim v gulagu líbilo.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Bizarní příběhy z Třetí říše: zvrácené umění, velrybářské hobby i propaganda naruby