Krátkodobá paměť si s námi pěkně pohrává. Proč nám vždycky neříká úplnou pravdu?
Není v tom zlý úmysl nebo nechtěné selhání. Naše krátkodobá paměť nám lže dočista přirozeně a cíleně. Jak to? Nad tím bádali psychologové z německé Goethe univerzity.
Jednoduchý příklad: zastavíte se u krajnice a rozhlédnete se, jestli něco nejede. Vlevo: ejhle, míří k vám auto a motorka, zatím poměrně daleko. Pak vpravo, a zase do leva. Klasika. Je to jen okamžik, ale není vyloučeno, že mezitím auto a motorka, které se k vám blížily, zastavily nebo odbočily, a nahradilo je úplně jiné auto s motorkou.
Váš mozek, respektive krátkodobou paměť, je to nezajímá. Důležitá informace, to, že se něco blíží a je třeba dávat pozor, zůstala zachována. Možná nás jen trochu překvapí, že auto, které kolem nás přejede, má barvu červenou a my si přitom do poslední chvíle mysleli, že je bílé.
Špatná data neznamenají špatnou reakci. Většinou.
Klidně bychom se o to vsadili. Protože napoprvé mělo opravdu jinou barvu, ale to, že mezitím došlo ke změně, náš mozek už nereflektoval. V dynamicky se měnícím prostředí totiž pracuje v poněkud zjednodušeném režimu, a objektům kolem nás v zásadě připisuje atributy takříkajíc na první dobrou.
Dá se říct, že se na druhý pohled neotravuje se zbytečnými detaily. Příčinou je provozní mechanismus naší krátkodobé paměti, která procesor našeho myšlení nezatěžuje nadbytečnou prací.
„Z hlediska hodnocení kvalit mozku to možná nevypadá dobře, že nám podsouvá informace nezakládající se na pravdě, ale má o své opodstatnění,“ vysvětluje Christoph Bledowski, psycholog z Goethe university ve Frankfurtu. Za náplň své vědecké práce si vybral porozumění omylům a přeskokům, které náš mozek občas neúmyslně a přesto systematicky páchá. A dospěl přitom k zajímavým závěrům.
Odstínit vše nepodstatné
V principu jde o to, že svět kolem nás se neustále mění a dochází v něm k nejrůznějším dějům. Mozek by se snadno stal zahlceným, kdyby každou příchozí informaci dopodrobna prozkoumával. A tak si ji přebere jen v té nejzákladnější užitečné podobě (bílé auto + motorka vlevo), přičemž k tomu přidá nějakou prostorovou zprávu, vektor pohybu, směřující k nám.
Všechno ostatní je jen šum. Při druhém pohledu bere tuhle informaci jako celek. A protože nic zásadního (auto + motorka, vlevo, směr pohybu) nechybí, už to dál neřeší. Byť mohlo dojít i k dost zásadní změně.
Hrátky s barevnými tečkami
V praxi to otestoval na 109 lidských pokusných králících, kterým pouštěl krátké videosekvence. V nich se pravidelnou čtvercovou sítí proháněla červená (a později i zelená) tečka. Lidé se měli kouknout, a pak překreslit dráhu tečky na papír. Šlo o čtyři až šest kroků, takže jednoduchost sama.
Vtip byl v tom, že úkol, který napoprvé všichni zvládli na jedničku, výrazná většina z nich napodruhé netrefila. Červená tečka totiž protentokrát šlapala trochu jinou cestou, ale lidé si do krátkodobé paměti uložili její první trasu. To samé pak i s kombinací teček dvou barev.
Přílišná automatizace plodí omyly
Lidský mozek, respektive jeho krátkodobá paměť, automaticky předpokládá stejné chování a opakování jednou proběhlého, zažitého vzorce. Protože nám to usnadňuje život. Nemusíme v daný moment dokonale řešit pohyb každého listu na stromě a stébla trávy, stačí nám vědět, že fouká. A červené a zelené tečky přece vždycky chodí tudy, ne? Jenže se s tím pojí i jisté problémy.
Zautomatizování krátkodobé paměti se totiž dá krásně zneužít. Platíte za nákup a prodavačka vám vrací zpátky drobné. Tak to má přeci být, ne? Úplně ale vynecháme hodnotu nebo barvu těch papírků, stačí nám, že probíhá známý proces a jejich počet sedí. Pokud se na to tedy extra nesoustředíme.
Spousta triků kouzelníků – mentalistů je založena právě na těchto zažitých vzorcích. Reflexy velí krýt se před míčem a uskakovat před květináčem padajícím z balkónu, i když byl hod jen naznačený a pád se nekonal. Vzorec informace, kterou dodává krátkodobá paměť vede k předpokládanému nejlepšímu řešení. Obraně.
Stalo se to zrovna… úplně jinak
Tahle „integrovaná chyba systému“ má pak na svědomí vznik tzv. falešných vzpomínek. Jsme jistojistě přesvědčení, že jsme klíče od bytu dali do košíku v předsíni. Ne proto, že bychom je tam skutečně tentokrát dali, ale proto, že to tak děláme vždycky. A věříme tomu. Jsme si schopni, často v dost popisném detailu představit, co kdo řekl.
Byť to není pravda: ale stačí podsunutá myšlenka, a my si k ní přidáme i hlas, intonaci, všechno. Hraničním příkladem je pak tzv. Mandelův efekt, nazvaný podle Nelsona Mandely. Spousta lidí si totiž myslelo, že umřel už dávno. Starý pán, politická celebrita, to se stává. Kde kdo si myslel, že správu o jeho úmrtí slyšel, protože takové zprávy všichni známe. Jenže on byl ještě dlouho naživu.
Krátkodobá paměť a její chybovost je ale užitečná. Nepřehlcuje, dodává základní podněty a na ně mozek reaguje podle zažitých vzorců. Umí také odstínit nepříjemné zážitky, a do krajnosti zjednodušit komplikované situace, najít z nich tu nejkratší cestičku pryč. Trpíme na ni všichni. Při odhadu rychlosti, ve snaze vybavit si nějaký pravidelně opakovaný děj. Mýlit se je prostě lidské, se vším všudy.
Autor: Radomír Dohnal
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Chlapi v přechodu: Nervová labilita i přecitlivělost. Jak poznat, že je to váš případ?