Australané ve válce ve Vietnamu byli nejlepší. Jejich speciální jednotky měly skvělé výsledky

Američanům se válka ve Vietnamu, jak víte, moc nepovedla. Náplastí na propálené miliardy a zmrzačené životy 2,5 milionu veteránů, kteří se kolem východoasijských džunglí v různé míře intenzity otřeli, není ani ono „neprohráli jsme, protože to válka nebyla“. USA totiž nikdy do válečného stavu se Severním Vietnamem nevstoupilo; to všechno od Tonkinského incidentu až po napalm a Agent Orange byla jen bratrská výpomoc Vietnamu Jižnímu. Mezi ne-vítězi a neporaženými přesto dokázal někdo z účastníků konfliktu zazářit. Ptáte se kdo? Austrálie, respektive jejich speciální jednotky.

Malé počty, extrémně dobré výsledky

Australanů (buďme korektní a říkejme i Novozélanďanů) se po boku Američanů do taškařice v tropech zapojilo dohromady na 60 000, a v mnoha ohledech to bylo jejich největší nasazení vojenské síly od II. světové války. A dá se říct, že zkušenosti a reputaci, kterou si tu vydobyli, zúročují dodnes. Pochvalně o nich dodnes hovoří jak jejich spojenci – třeba specialisté z amerických Zelených baretů, mariňáků ze 101. nebo SEALs (ti vznikli v roce 1962, a v ledasčem Australany zkopírovali)  – stejně jako je chválí příslušníci NVA (Severovietnamské armády) a „partyzánů“ z Vietkongu. Tedy, s patřičnou dávkou řevnivosti.

Válka ve Vietnamu a Australané

V přepočtu na nasazené muže totiž byli Australané pro komunisty ze severu tou „největší brzdou“ v terénu. Mohl za to křovácký zvyk klokanů nespoléhat na zprávy ze vzduchu, tj. leteckého průzkumu, ale radši se šli do terénu podívat osobně. Proto měli ty nejlepší informace o rozmístění, silách a manévrech nepřítele, a věděli přesně, kam bouchnout. Američanům právě tenhle typ informací kriticky chyběl, a jejich vlastní speciálové se občas Australanů před extra-misemi radši zeptali předem.

Zvědavost Australanů nerespektovala nejasně vytýčené hranice front, a dost často se jejich průzkumné týmy pohybovaly za hranicemi, na teritoriu protivníka. Na štábu NVA to tušili, a tak nasazovali často celé regimenty, aby vypátrali a neutralizovali tyhle zvědy (říkali jim podle maskování obličejů Zelené tváře). Vázali pátráním po nich kritické množství vlastní síly, ale neúspěšně.

V džungli znamená ticho život

Jasně, že klokani (hlavně jejich týmy SASR) měli ztráty: jeden zabitý v akci, jeden mrtvý na následky zranění, jeden na nákazu, jeden pohřešovaný, tři zabití omylem přátelskou palbou. A 28 raněných. Jenže těchto černých čísel se dobrali za dohromady 1200 průzkumných misí! Klokani se totiž v džungli uměli dokonale krýt, a ne jednou se stalo, že si partyzáni zřídili tábořiště přímo na place, kde už byli průzkumníci. Jen je prostě přehlédli. Není divu, že ze Zelených tváří pak měli hrůzu, a viděli je naprosto všude.

K super-hrdinským výkonům australských speciálů ve vietnamské džungli přispíval ještě fakt extrémní osobní kázně, disciplíny a bezpečnosti. Znáte takové to filosofické: „Když v lese spadne strom a kolem není nikdo, kdo by jej slyšel, způsobí strom hluk“? V případě SASR můžeme říct, že i kdyby tuhle filosofickou hádanku rozlouskli, nikomu o tom nepoví. Na svých patrolách totiž nikdy nekomunikovali. Tedy, ne slovy. Veškeré debaty se odehrávaly jen ve znakové řeči a s pomocí vojenských gest a signálů.

Patrola prostě odejde na 10 dní do džungle, projde liniemi nepřítele až do jeho týlu, a po deseti dnech se vrátí zpátky. Po celou dobu nepadne jediné slovo, ani se nevolá rádiem. Jen odevzdají hustě popsaný deníček s mapkami a sesbíranými informacemi, který může sloužit klidně jako podklad pro celou ofenzivu. Až na výjimky se Australani drželi stranou otevřeného boje. Byli to spíš průzkumníci, operátoři, naváděči.

Umíme to i pořádně nahlas

Že se nebojí jít do pořádné bitvy, ukázali, jakmile v roce 1968 NVA napadla jejich pozice u základny Coral-Balmoral. Při likvidaci minometných pozic nepřítele se tu 108 chlapíků dostalo do střetu s 2500 Severovietnamců, a přinutilo je stáhnout. A že to nebyla náhoda, dokázaly i boje v zastavěných oblastech u Binh-Ba. Tady klokani nadělili Severu takovou čočku, že raději vyklidili celou provincii. Specifikem těchto akcí byla i poněkud sebevražedná nátura Australanů. Dost těsně totiž spolupracovali s artilerií.

Zatímco (v závislosti na konkrétním typu zbraně a munice) američtí vojáci panicky volali rádiem vlastním dělostřelcům, že jako danger close, když granáty padaly sto metrů od nich, Australani běžně fungovali i v palbě dopadající v padesáti metrech okolo. A třeba první mise tzv. Tunelových krys, jednotek pátrajících ve štolách a podkopech pod vietnamskými vesnicemi, to byl jejich nápad.  Nikdy nečekali, až se to kolem nich nějak vyvrbí, a radši se tomu sami šli podívat na zoubek. Tuhle jejich odvahu pak docenili jak spojenci, tak i nepřátelé.

Autor: Radomír Dohnal

Omyly ve válkách: Které měly i pozitivní dopad? Z jakých vlastních chyb vytěžili generálové jednoznačně nejvíc?

Sport a válka – jak jdou oblíbené mužské kratochvíle dohromady?

Další galerie